První životní zkoušku z dospělosti jsem zvládla na výbornou. Pedagog se se mnou rozloučil poté, co jsem život a dílo jeho oblíbeného klasika vyjádřila několika holými větami, slovy: „Po maturitě jděte na poštu psát telegramy!“ Jak se později ukázalo, onou vizionářskou větou předurčil další rozvoj mé slovní zásoby. 

V životě mě zavalila lavina odborných textů, vzorců, strohé obchodní korespondence a bohatost češtiny v její plné literární kráse se vytrácela. Pro hrátky s češtinou nebyl prostor, naopak, každé slovo navíc bylo nežádoucí. Nestěžuji si, vždy jsem dávala přednost exaktním vědám pro jejich přesnost, logiku a jasně definovaná pravidla před vědami závislými na interpretaci nebo lidském úsudku. Pan profesor to věděl. Až v důchodu jsem si uvědomila, jak moc mě profese změnila od dob studií, kdy jsem každou volnou chvíli věnovala knihám, a že naopak si rodný jazyk začal pohrávat se mnou.

V mobilním telefonu mám češtinu bez diakritiky, takže občas odesílám zprávy v podivné řeči s ještě podivnějším významem. Vtipně podobnou situaci popsal pan Čepelka v článku Zase hezky česky.

Jindy mateřštinu nepřipomínal ani vzdáleně. Otřesným zážitkem byla uživatelská příručka k SOS radiu, pořízenému jako nezbytné vybavení domácnosti po posledním rozsáhlém výpadku elektřiny. Posuďte sami na malé ukázce.

Nebo čeština chyběla úplně. Opět uživatelská příručka, tentokrát k napařovací žehličce. V krabici bylo několik listů formátů A3 s návody tištěnými drobnými písmeny v jazycích a znacích, o kterých jsem neměla ani tušení, ale čeština nikde. Rozladilo mě to a navíc žehlička nefungovala. Zmetek bez českého „rodného listu“.

V té chvíli jsem si uvědomila, jak hluboké a trvalé vazby k rodnému jazyku dokázal pan profesor předat mnoha svým studentům na škole s technickým zaměřením.