Včera jsem měla svůj „den blbec“. Začalo to v metru. S hůlkami jsem vyrazila na cestu a vzala to výtahem mezi trasou A a B. Jenže psané pokyny mě zmátly a hodní lidé mě museli navigovat. Zoufale jsem při vystupování vyhrkla: „Já už jsem snad blázen!“ – a nikdo se ani neusmál. Jen se dívali...  Výmluvně.

Doma jsem si chtěla spravit náladu něčím jednoduchým – vajíčkem natvrdo. Jedno jsem oloupala a sáhla po dalším. Ale tentokrát jsem popadla čerstvé. Rozklepla jsem ho rovnou na linku. Naštěstí se mi větší část podařilo zachránit do sklenice. Použiji zítra při vaření.

A do třetice, jako čerstvá sedmdesátnice jsem se rozhodla využít výhod městské knihovny. Několik rezervací je totiž pro sedmdesátníky zdarma! Našla jsem knihu, klikla… a hned poté rezervaci dalším klikem omylem zrušila. Takže jedna rezervace pryč.

A tak už jsem raději nedělala nic. Uvařila jsem čaj, posadila se s kocourem na klíně a povídám si sama pro sebe:
„Možná jsem se v tom metru neztratila. Možná jsem se jenom na chvíli našla – mezi dvěma patry, dvěma vajíčky a dvěma kliknutími.“