Pamatujete si přesně na ten den či přímo okamžik, kdy jste se dozvěděla, že máte zhoubný karcinom? Jak jste reagovala, co vám jako první proběhlo hlavou?
Pamatuji si to naprosto přesně. Držela jsem telefon v ruce a hlavou mi běžely šílené, zoufalé myšlenky. Já? Já jsem pacientkou s onkologickou diagnózou. S diagnózou, kterou nechce slyšet nikdo a nikdy od nikoho. Cítila jsem, jak se mi zalévají oči slzami, jak ztrácím schopnost mluvit. Pokládám telefon. Oči mám plné slz, tělem mi prostupuje chlad a jediná myšlenka mi rezonuje v hlavě: proč právě já? A pak přichází zmatek. Komu to mám říct? Jak to vůbec vyslovit? Jak to unese rodina, přátelé, moji synové, maminka? Mám být silná, racionální, klidná. Jsem přece lékařka. Biopsie říká, že mám více než devadesát šest procent šanci na úplné uzdravení, ale ta čísla v tu chvíli nezní dost hlasitě. Přehlušuje je strach, ticho a obava, že všechno, co znám, se právě změnilo.
A pak přichází zvláštní klid. Vím, že musí nastoupit adaptace na realitu. Můj vnitřní systém přežil už několik krizí a zřejmě ví, jak se přepnout do záchovného režimu. I když mě přemáhá strach, někde uvnitř už běží tichý, praktický program přežití. Přepínám se na výkon, na řešení, na život. Ten okamžik se mi navždy vryl do paměti. Byl to moment absolutního zhroucení i znovuzrození v jednom.

Předpokládám, že jste jako lékařka nezanedbávala prevenci – překvapil vás nález o to víc?
Ano, je to absurdní. Ironie osudu, která by snad měla být v učebnicích medicíny jako příklad paradoxu. Vedu Ústav preventivního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové a přestože chodím pravidelně na všechny preventivní prohlídky, screeningy a dbám na zdravý životní styl, jsem dostala karcinom prsu. Diagnóza byla jasná, neoddiskutovatelná, ostrá jako skalpel. Měla jsem jít druhý den do práce a oznámit to kolegům. Nikdy jsem neuměla a ani nechtěla lhát. Neskrývala jsem, nemaskovala, nedělala žádné tanečky kolem nepříjemných pravd. Byla jsem člověk přímý a upřímný, v dobrém i zlém. Teď jsem se ocitla před otázkou, zda mlčet a předstírat, že se nic nestalo. Nešlo to. Chtěla jsem, aby to lidé slyšeli ode mě, abych mohla být tou, kdo určí tón, kdo bude mít kontrolu nad vlastním příběhem. I přes všechny preventivní návyky a pravidelné kontroly mě tato nemoc zastihla a ukázala, že prevence je nezbytná, ale život někdy píše vlastní scénář.

Pro mnohé pacienty je zjištění, že mají rakovinu, jistě šokující. Bylo to pro vás, lékařku, jednodušší v tom, že jste věděla, že díky současné vyspělé medicíně všechno dobře dopadne?
I pro mne bylo to zjištění šokující. I když jsem lékařka a věděla, že moderní medicína dokáže zachránit život, strach nepolevil ani na okamžik. Moje mysl běžela šíleně. Jak asi dopadla histologie po bilaterální mastektomii? Co pravé prso? Byla to jen preventivní operace, nebo měla moje doktorská intuice pravdu? Nemohla jsem se zbavit pocitu, že i pravé prso musí pryč. Zavolala jsem na patologii a čekala. První vyzvánění a kolegyně zvedá telefon, jako by už na mě čekala. Její hlas mi potvrdil, že jsem se rozhodla správně. Pravé prso bylo odstraněno preventivně a ukázalo stejnou diagnózu jako levé, histologicky duktální a lobulární karcinom, přilehlé uzliny v pravé axile naštěstí zůstaly čisté. V tu chvíli jsem cítila směs úlevy, vděčnosti a uznání vlastní doktorské intuice. Vědomí, že jsem mohla jednat profesionálně i přes to, že jsem byla pacientkou, mi dodalo sílu. Ano, medicína mi poskytla jistotu, že se dá zvládnout, ale intuice a schopnost rychle jednat, byly tím, co skutečně zachránilo můj život.

Máte za sebou zdlouhavou léčbu. Zažila jste v průběhu ní nějakou krizi, ať už fyzickou či psychickou?
Ano, léčba byla zdlouhavá a náročná. Tělo po bilaterální mastektomii mi najednou kladlo odpor. Nemohla jsem si otevřít láhev, ohnout se ani pořádně dýchat bez bolesti. Mám padesát devět centimetrů jizev a seromy v obou prsních lalocích, dvakrát týdně na punkce, desítky mililitrů tekutiny odsávané z těla. A ta únava – nepředstavitelná, pohlcující, drtivá. Přesto jsem se učila přijímat omezení svého těla, brát každý malý posun jako vítězství a najít sílu pokračovat.

Jak jste dokázala ovládat své emoce?
Ležela jsem po operaci na posteli, ruce položené na břiše a zírala do stropu. „No tak, doktorko, ukaž, co v tobě je,“ pomyslela jsem si. Jenže moje tělo mělo jiný plán. Každý nádech připomínal soundtrack z Hvězdných válek, Darth Vader hadr. Hluboké, dunivé nádechy a výdechy. Ale každý takový můj „vaderovský“ nádech byl krok vpřed. Dýchání mi muselo pomoct, musela jsem tu bolest rozdýchat, věděla jsem, že to jde, a zároveň jsem se psychicky snažila držet a nevzdat se. Začala jsem s tím nejzákladnějším prostým vědomým dýcháním. Pomalu, hluboce. Plný jógový dech to rozhodně nebyl. Zkuste po operaci aktivovat bránici, hrudník a klíčky zároveň. První pokusy vypadaly spíš jako nepovedený taneček hadrového panáka. Ale věděla jsem, že to funguje. Jógové dýchání prokazatelně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, zlepšuje dechovou kapacitu a přispívá ke zmírnění únavy a stresu. Po dechovém cvičení přišla na řadu savasana, pozice mrtvoly. Ano, mrtvola. Po operaci prsou docela ironické, že? Ale mně to šlo skvěle. Ležíte, dýcháte a dovolíte tělu, aby na chvíli „vypnulo“. Dlouhodobá praxe jógy, zahrnující relaxační techniky jako savasana, prokazatelně snižuje stres, stabilizuje krevní tlak a podporuje tělesnou regeneraci. Já tomu říkám legální cesta, jak být chvíli líná, a ještě z toho mít zdravotní benefity.

I psychicky odolný člověk potřebuje asi u takové nemoci podporu, ať už ze strany rodiny či nejbližších přátel. Měla jste se o koho opřít?
Měla. Byli to všichni okolo mě – moji kamarádi, synové, přítel, otec dětí, maminka i kolegové. Nepotřebovala jsem jen odborné rady nebo další měření svého stavu. Potřebovala jsem, aby mě někdo viděl, slyšel a zůstal se mnou, i když bylo těžko. Někdy jsme jen seděli, povídali si, smáli se, jindy mlčeli, a přesto mě jejich blízkost držela nad vodou. Tahle obyčejná lidská podpora, pocit, že nejsem sama a mohu být sama sebou, byla pro mě mnohem víc než cokoliv jiného – skutečná psychologická síla, která mi pomáhala zvládat i ty nejtěžší chvíle. Jak sama říkám: „Někdy nepotřebujete slova. Někdy stačí vědět, že vás někdo vidí, slyší a zůstává.“

O své nemoci či spíše léčbě a pocitech při jejím zvládání jste napsala knihu „Doktorka v růžovém – Můj život s rakovinou“. Chtěla jste se vypsat z toho, co jste prožila?
Ano, potřebovala jsem se psychicky podržet. A psaní se pro mě stalo jednou z forem léčby. Možná to zní zvláštně, ale je to doslova evidence‑based metoda – psaním si aktivujete centrum naděje v mozku, nucleus accumbens, které pomáhá zpracovat bolest i obnovit pocit smyslu. A tak jsem vzala do ruky pero a psala. Ne proto, že bych chtěla napsat knihu. Ale proto, že jsem potřebovala přežít noc před operací, najít sama v sobě záchytný bod, když všechno ostatní padalo. Kapitolu Valentýnský prsní nekrolog jsem psala v nemocniční posteli, v předvečer bilaterální mastektomie. Byla to moje osobní psychologická retrospektiva – rozloučení s částí těla, která mě dlouho definovala, a zároveň přijetí nové reality. Nešlo o sebelítost. Spíš o způsob, jak si dovolit cítit, zůstat člověkem i ve chvíli, kdy se bojíte, že přestanete být „ženou“. Psaní mi dalo odstup, smysl, strukturu. Bylo to jako rozhovor sama se sebou, který mi pomohl neztratit víru, že i tahle zkušenost má svůj význam. Kniha tak vznikla přirozeně – jako součást mého uzdravování. Moje motto z té doby platí dodnes: „Někdy musíme pustit to, co nás definovalo, abychom přežili. Prsa jsou jen část příběhu. Já jsem celý román.“

Kniha jistě může pomoci jiným ženám se stejnou diagnózou překonat strach, psychicky se připravit na léčbu… Kdybyste měla několika větami popsat, co je podle vás pro pacientky u takové diagnózy nejdůležitější – na co se má připravit nebo čeho by se měla vyvarovat?
Pro ženy s diagnózou karcinomu prsu je podle mě nejdůležitější připravit se nejen na léčbu, ale hlavně na její každodenní dopady. Onkologická únava není obyčejná únava – přijde nečekaně, vyčerpá tělo i hlavu, a slova se někdy pletou stejně jako myšlenky. Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás podrží, i drobné rituály, které vám dávají pocit normálního života – kávu na zahradě, psa u nohou, smích s přáteli nebo pár hodin u práce s přestávkami. Stejně tak je důležité mít čas pro sebe, své radosti a koníčky, třeba jako já jsem se po letech znovu začala věnovat malování, které mě provázelo už od dětství. Najít si něco, co vás baví, co vám dává pocit svobody a kreativity, a zároveň mít se ráda – to je stejně důležité jako samotná léčba. Naopak se vyvarovat přehnané sebekritiky a pocitu selhání, pokud tělo neposlouchá podle plánu. Nepropadat panice, neporovnávat se s ostatními, neodmítat pomoc ani odpočinek. Respektovat své limity, hledat naději i v malých okamžicích a dovolit si být sama sebou – to je cesta, která pomáhá nejen přežít, ale i žít. Jak sama říkám: „Možná se bojím, ale zkusím to. A to stačí.“

Většinu lidí tato zhoubná nemoc výrazně poznamená a změní jim život. Je tomu tak i u vás?
Ano, nemoc mě výrazně poznamenala a změnila mi život. Ty změny jsou opravdu mnohé – fyzické, psychické i každodenní – ale jedna z nejzásadnějších je i zcela nový pohled na ženskost. Nikdy by mě nenapadlo, že stát před zrcadlem neznamená pátrat po půvabu, ale po vlastním vnitřním plamenu, po tom, co mě celý život hřálo a pohánělo. Když jsem přišla o prsa, první chvíle byly těžké. Cítila jsem, že ztrácím něco, co mě definovalo. Ale brzy jsem pochopila, že moje ženskost není v těle, ale ve mně. Začala jsem se učit žít se svým tělem jinak. Postupně jsem našla odvahu být vidět, rozhodovat sama, co na sobě chci ukázat, a objevila sílu a ženskost, která není závislá na těle.

Co byste vzkázala ženám, které se zrovna teď s touto nemocí léčí?
Onemocnění změní život zásadně, ale nejde jen o fyzickou stránku – učíte se krok za krokem znovu žít. Pro mě to byl rok plný strachu, bolesti i hluboké vděčnosti. Naučila jsem se vážit každého okamžiku, soustředit se na přítomnost, hledat malé radosti a dělat věci, které dávají životu smysl – pro děti, pro práci, pro sebe. Je to postupný proces, který vyžaduje disciplínu, trénink, trpělivost a odhodlání, ale odměna – pocit vlastní síly a naděje – stojí za to. I když fyzické následky léčby zůstávají, učíte se přijmout své tělo, objevovat nové způsoby, jak se cítit ženou, a užívat si okamžiky štěstí. Nejdůležitější je neztrácet naději a postupovat pomalu krok za krokem. Každý den, každý malý krok vpřed je vítězstvím. Mé motto na závěr: „Čas může být nepřítel, ale i ten nejlepší lékař.“

prof. MUDr. Lenka Borská, Ph.D. je přednostkou Ústavu preventivního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Se svým týmem v současné době pracuje na možnostech, jak zpomalit strárnutí a prodloužit roky života ve zdraví. Zabývají se například zkoumáním patofyziologických mechanismů vybraných civilizačních onemocnění, hodnocením biomarkerů stárnutí nebo riziky nanočástic a nanomateriálů používaných v medicíně.  

 {VIDEO-2592}