Prototypem ideálního muže se v posledních letech stal chlapík, který je schopen se ženou klábosit jako nejlepší kamarádka, neustále se zajímá, co si partnerka myslí a má dokonce unikátní schopnost rozpoznat, co si myslí a co mu naznačuje, i když neříká nic. Mnoho mladých mužů se snaží takovými být. Ne každému se to daří, nicméně panuje všeobecná shoda, že muž, který se nyní o nic takového nepokouší, je pařez.

„Dcera se v poslední době pustila do kritiky mého muže. Není to její biologický otec, ale vychovali jsme ji společně, vzali jsme se, když byla malinká. Nyní, když se vdala, neustále na něm vidí něco špatného. Vadí jí, že není moc výřečný, že takzvaně nesdílí city. Naopak její manžel, je výřečný až až. Pořád si říkají, jak se milují. My si to s Petrem neříkáme, ale jsem přesvědčená, že tomu tak je. Mám v něm oporu. Ale je to chlap, který není zvyklý si povídat, něco rozebírat, odhadovat, co si myslím. Jemu musím na rovinu říct, co má udělat a on to udělá. Dcera ale neustále opakuje, že nechápe, jak v tak citově vyprahlém svazku můžu žít,“ vypráví sedmašedesátiletá Táňa.

Sdílení, komunikace, vnímání….To jsou slova, která nyní mladí lidé používají velmi často a hrají v jejich životech důležité role. Je to dobře. Člověk, který dokáže analyzovat  své pocity a svěřit se s trápením, prochází životem lépe, než ten, který pocity skrývá, uzavírá se do sebe a není schopen komunikovat s ostatními.

Nicméně je nesmysl vyvolávat dojem, že lidé uzavření, nemluvní, ostýchaví, jsou horší než ti upovídané svěřující se typy. Tento rozpor je často vidět v chování dnešních mladých mužů a jejich otců či dědů. Starší pánové byli vychování podle hesla, že chlap nikdy nepláče.

„Muži odmalička bývali vedeni ke skrývání citových stránek své osobnosti. Když jim žena oznámí, že se cítí špatně, muž přinejlepším začne být netrpělivý, přinejhorším dojde k závěru, ho žena z něčeho obviňuje. Nejraději by ji proto ignoroval nebo jí řekl, co má dělat nebo odešel, než se ocitne v ještě větších potížích. Bojí se, že by žena mohla začít rozebírat jeho reakci. Muži totiž na rozdíl od kamarádek nesnášejí analyzování,“ vysvětluje terapeut Steven Stosny, který se specializuje na partnerské vztahy a je spoluautorem knihy Jak beze slov zlepšit své manželství.

Tvrdí, že mužův slovník a způsob vyjadřování se během trvání vztahu mění. Když je vztah v začátku, muž se více citově otevírá, raději si povídá. Později mluvit přestává. Když nemluví, neznamená to ovšem, že je nespokojen. Naopak, je ve vztahu spokojen.

„Jedna moje známá si neustále stěžovala, že její muž doma mlčí. Prý si pořád jen čte. Já je znám dlouho a byla jsem přesvědčená, že mu na ni velmi záleží. Promluvila jsem si s ním. On vůbec nechápal, co partnerce vadilo. Tvrdil, že je nejspokojenější, když je doma. Když si čte a ví, že partnerka se doma věnuje nějaké své činnosti. Pro něho ta situace znamenala absolutní výraz pohody, lásky, zatímco ona ji četla jako totální nudu, vyhoření vztahu, jako náznak, že se o ni partner nezajímá,“ vysvětluje terapeutka Jana Novotná.

Mladí muži už na rozdíl od svých otců nebyli vychovávání podle hesla – muži nepláčou. Naopak. Trendem je pocity a problémy sdílet, zveřejňovat na sociálních sítích, projevovat neustále partnerkám a dětem lásku, věnovat jim všechen volný čas.

„Můj syn prakticky nemá čas pro sebe. Já jsem chodíval na ryby. Když byl malý, bavilo ho chodit se mnou. Nedávno mi říkal, že mu chybí to ticho, klid, že by rád rybařil. Ale prý nemůže. Snacha se zlobila, když o tom mluvil. Ona tvrdí, že rodina musí neustále jezdit společně na různé akce, na výlety. Že pokud ji miluje, projeví to tím, že bude neustále s ní a s dětmi, bude si s nimi stále povídat. No nevím. Já rodinu vždy miloval, ale stejně jsem miloval to ticho na rybách,“ říká pětašedesátiletý Tomáš.

Existuje anekdota, která zní: Když muž mlčí, ve vztahu je vše v pořádku. Když mlčí žena, blíží se katastrofa.

Něco na tom je. Každopádně je nesmyslné hodnotit kvalitu vztahu podle toho, jak často jsou lidé spolu, jak hodně si povídají, jestli je muž nemluvný nebo naopak každý večer chce analyzovat, jak se právě cítí. Starší muži rozhodně nejsou necitliví. Mohou tak působit, protože vyrostli ve světě, ve kterém byly dávány do popředí jiné priority než v tom současném. Ale to, že táta nebo děda mlčí, sedí v dílně nebo na rybách, opravdu nemusí znamenat, že by ženu, dceru či vnoučátka neměl rád. Jen jim to třeba neříká tak často, jak by si představovaly. No, někdy to neříká vůbec.