Letos jsme tam byli jen jednou, a to na jaře. Během léta tam bylo plno, a tak se nám tam nějak nechtělo. Bylo na čase toto jezero opět navštívit, a tak jsem dopoledne Petrovi oznámila, kam po obědě pojedeme. Taky to tam má docela rád, a tak byl můj návrh odsouhlasen. Trochu mi bylo do breku, ale překonala jsem to a docela jsem se tam těšila.

Počasí bylo stále hezké, cesta v pohodě a tak jsme dojeli do obce Roudníky, kde jsme často parkovali. Ještě než jsme zastavili jsem si všimla, že po louce běhá velký černý pes. Byla tam s ním mladá dívčina, a tak, když pejsek odpočíval, jsem se zeptala, jestli si ho můžu pohladit. Byl moc hodný, ani se nehnul. Poděkovala jsem, popřála oběma pohodu a zdraví a vydali jsme se s Petrem k jezeru. Šli jsme po cestě, po které jsme často chodili. Když jsme došli dolů k vodě, přiřítili se k nám dva pejsci na vodítku a hurá do vody. Nejdřív jsem si je ale stihla pohladit. Nechali jsme je dovádět ve vodě a vydali jsme se po známé cestě kolem jezera.

Počasí bylo krásné, šli jsme podél jezera a cestou jsme potkávali další pejsky. Tentokrát jsme šli docela daleko. Skončili jsme u kopce, kde byl nahoře stolek s lavicemi, zřejmě pro unavené návštěvníky. Tak daleko jsme ještě nikdy nedošli, dál už jsme nešli, k trmickému komínu už to nebylo daleko. Chvíli jsme poseděli, pokochali jsme se okolím a pak jsme se vydali podél vody zpátky. Cestou jsme opět potkali několik pejsků, vlkodava jsem si hladila poprvé. Ještě než jsme vyšli do kopce k autu, vyfotili jsme si další dva rybníky, které k jezeru asi patří.

Byla jsem nakonec ráda, že jsme na Miladu jeli. Ano, přiznávám, že mi bylo smutno, ale veselí pejsci, které jsme potkali, mi to trochu vynahradili. Jezero Milada bude dál naším oblíbeným místem k procházkám. Přeji všem pohodový podzim, užívejme ho ve zdraví.