Obyčejná houska, sypaná mákem, solí a kmínem, nebo jen tak bez ničeho. Koupíte ji v každém supermarketu. Můžete si ji dát k snídani, na svačinu, do školy nebo na výlet. Se salámem, se sýrem nebo se šunkou.

„Nedávej pomazánkový máslo, víš že to nejím, nedávej papriku, raděj salátek, tohle můžu, tohle nemusim!“

Jedna docela obyčejná houska dostala ode mně michelinskou hvězdu. No, to bylo tak.

Prohlídka kostela sv. Kosmu a Damiána trvale dlouho. Paní průvodkyně mluvila zaujímavě a nakonec byla docela dlouhá diskuze. To víte, důchodci, ti někdy znají věcí...

„Pojeď s náma, hodíme tě na nádraží v Kolíně. Byla jsem ráda, do Olomouce je to docela daleko, nejdřív by sem musela autobusem do Prahy, pak nějakej rychlík. Navíc začínalo pršet. Letní bouřky jsou krátké a vydatné.

„Poběžme!“ Kapky bubnovaly na karoserii auta.

„Máme housky, vem si!“

„Měla jsem oběd.“

„Jen si vem, máš dlouhou cestu.“

Vzala jsem housku a dala do ruksáčku.

„Ještě jablíčko.“

„Tak děkuji.“

Rychlík jel za chvilku. Škoda, že v Pardubicích odbočoval na Brno. Nevadí, něco pojede.  Stanice je v rekonstrukci.Všude prach a špína, na lavičce nějací...no tam si nesednu.

Přejdu na nástupiště. Rychlík je zpožděn si dvadcet minut. Nevadí. A pak se zpoždění prodlužovalo a prodlužovalo. Nakonec se dokodrcal.

Spokojeně jsem se usadila a vyndala housku.

Vesele se usmívala z bílého ubrousku.

Vypečená, posypaná mákem. Překrojená hezky vejpůl, namazaná máslem, s kouskem sýra, olivy.

Kolik jsem já už vlastně namazala housek?

A ani nepamatuji, že by snad někdo někdy namazal housku taky pro mně.

Tahle byla v pravý čas na pravém místě.

Chutnala přátelstvím a laskavou péčí.

Tak jsem ji udělila michelinskou hvězdu.