Tento příběh jsem zažila před spoustou let, ale díky této zkušenosti se mám dodnes před opuštěnými budkami na pozoru!

S mojí sestrou jsme se na chalupě v Jižních Čechách, v blízkosti Mladé Vožice, o prázdninách střídaly v hlídání našich pěti dětí. Večer po několika dnech ségra dorazila z Prahy na chalupu, aby mě vystřídala a já příští ráno odjížděla do Prahy. Chalupa je od zastávky autobusu vzdálená asi 2 kilometry, tedy jsem vstávala za ranního kuropění a vyšla s baťohem na cestu směr zastávka.

Dorazila jsem asi o 20 minut dříve, a již se více rozednívalo. Obloha byla dramatická, vypadalo to na blížící se déšť a pár kapek jsem již na sobě ucítila. U zastávky autobusu byla dřevěná boudička, tak jsem si řekla, „nu což, na tu chvilku se schovám“. Otevřela jsem dvířka, hodila baťoh na zem a chtěla vejít dovnitř. V tu chvíli jsem u své hlavy uslyšela hluboké, dalo by se říct až hrozivé bzučení. Vzhlédla jsem od baťohu výše, odkud zvuk vycházel, a uviděla jsem TO – ve škvíře dvířek bylo zavěšené obrovské hnízdo a z něj začaly vylétávat velcí sršáni!

Zkameněla jsem…, ale asi jen na vteřinu, protože můj vnitřní hlas mi přímo řval do ucha „zdrhej a hodně RYCHLE!“ Otočila jsem se a vyrazila sprintem pryč! Při běhu, možná bych to klidně nazvala i sprintem, s tlakem frekvence infarktu, jsem si ale uvědomila, že ač se od budky rychle vzdaluji, pořád u hlavy slyším to děsivé bzučení! „Jak to, kolik jich za mnou letí? Zkusím se otočit!“ Začala jsem otáčet hlavu ze strany na stranu, dlouhé vlasy mi lítaly přes obličej, a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že slyším to děsivé bzučení úplně těsně u mé hlavy! „Pomóóc, je to jasný! Oni se zamotali do mých vlasů! No rozhodně si tam sahat nebudu, nejsem blázen!“ Málem jsem si vykroutila hlavu, jak jsem s ní pořád otáčela sem a tam, aby se případní, nebezpeční bručouni osvobodili.

A pak se to stalo. Bolestivý pocit na krku v zátylku, jako by do mě někdo vrazil jehlu, nebo spíš nůž, ne KOPÍ! Zakřičela jsem bolestí a v tu chvíli vidím, jak se z mých vlasů vypletl jeden pruhovaný, statný exemplář a letí vítězoslavně vzhůru k nebi! „Uff“, podruhé jsem zkameněla, přestala utíkat, a poslouchala. Bzučení bylo pryč, „sláva!“, řekla jsem si a hodně si oddychla.

Vzadu na krku jsem ale cítila palčivou bolest, vnitřně jsem se třásla, byla jsem patrně v šoku, o tom nebylo pochyb. Pak jsem si ale teprve uvědomila, co se právě stalo a hlavou mi projela další, pro tuto chvíli, velmi podstatná myšlenka. Koukla jsem se na hodinky, autobus měl přijet asi za 10 minut, což byla ta skvělá zpráva, totiž, že zmizím z tohoto prokletého místa, jenže! Můj baťoh je pořád ještě na zemi v oné dřevěné boudě, přímo pod sršním hnízdem, kde na 100% probíhá diskuze o vetřelci s dlouhými vlasy a určitě se již spolubojovníci staví do šiků, aby zahájili útok, jakmile budu v dosahu! Koneckonců, hlavní bojovník „Jedovatý hrot“, již stoprocentně referoval, že mi na památku zanechal zranění, sice slučující se se životem člověčího tvora, nicméně všeoznamující, že není problém jej opakovat a to s vícero bojovníky stejného kmene „Tisíc žihadel“.  Ta představa mi podlomila nohy. „Co teď? Kdo mi pomůže?"

Přemýšlela jsem – mohla bych říct řidiči autobusu, až přijede – no, určitě, celej hrr, aby se nechal pobodat rozdrážděným hejnem sršních obranářů! OK, tak nic, „jsi přece holka do nepohody, to zvládneš sama“ – opět můj vnitřní hlas „povzbuditel“. Vracím se tedy k místu činu – z dálky zaostřuji, co se u boudy právě děje a velmi, velmi pomalu se plížím… U boudy je celkem rušno, sršáni vylétávají a zalétávají, jakoby z nařízení vyššího managementu slídili, kde se nachází to NEBEZPEČÍ, ten DRZOUN, který jim před chvílí vpustil světlo a průvan do jejich obýváku. „No, kde by asi byl“, odpovídám jim v pomyslném rozhovoru – „teď už na kolenou pomalu leze zpátky k vám!“ Je mi z toho úplně šoufl. Asi dva metry od budky jsem zaujala pozici vojína na cvičáku, téměř ležím na silnici před boudičkou, posunuji se po centimetrech a natahuji se rukou tak pomalu, jak jen to jde, po popruhu batohu ve škvíře pootevřených dvířek boudy a sunu baťoh k sobě, aby ani náznak pohybu, nebo něčeho podezřelého pro sršní ostrahu nebylo vyhodnoceno jako pokyn k dalšímu útoku. Slyším a vnímám, že létají  nade mnou, ale nechávají mne bez povšimnutí, jak ohleduplné! Patrně v této odevzdané poloze nepředstavuji žádná rizika pro jejich hlučný dům. I přesto dobře vím, že na stráži hlídají ti nejšikovnější a sebemenší náznak pochybení na mé straně, by bylo podle zásluh „odměněno“. Tu radost jim neudělám, říkám si pro sebe.

Baťoh je vytažen z boudy, a já, několik metrů v lehu, pak v pololehu a nakonec po čtyřech couvám do bezpečné vzdálenosti. Vztyčuji se asi až 5 metrů od boudy a slyším, jak se blíží autobus. Uff, opráším oblečení a jdu mu naproti, aby nepřibrzdil přímo u boudy, no to by tak bylo, aby ještě nějaký ten rozzuřenec vlétnul dovnitř! Platím u řidiče lístek do Prahy, možná ho zaujmul můj vytřeštěný výraz a třas rukou, ale nic nekomentoval. Usedám na volné místo a úplně zpocená se snažím uklidnit a uvědomit si, že už jsem v bezpečí. Asi po půl hodině mi je docela na nic, hoří mi už skoro celá záda a asi mám teplotu, a pravděpodobně nějakou silnou reakci, ale netroufám si nikomu nic sdělovat, nejsem fňukna, ani alergik, však ono to přejde, říkám si a přehrávám si celou tu akcičku. V tu chvíli mi až tak vtipná nepřijde – no, ještě že se na mě nevrhlo celé to vojsko, to bych asi nepřežila. Hlavně musím zavolat ségře, ať proboha nechodí s dětmi k té boudičce! Pruhovaní obři tam jistě číhají na další oběť.

Já si na ně ale od té doby už dávám pozor. Vím, že nejsou zlí, ale člověk vážně nikdy neví. A hlavně vím, že mi dá za pravdu každý, kdo sílu sršního „kordu“ někdy na sobě zakusil, že to není žádné pohlazení.