JSEM STÁLE S VÁMI – MOJI MILÍ TĚŠÍŇANÉ

Kdos tu nazval Těšín městem Piastovců, a tak nedalo mi, bych se za vámi nepřišla podívati – co poslední Piastovská kněžna.

Vloni již 425 let, co 1. června roku tisícího pětistého devadesátého devátého narodila jsem se panu Adamovi Václavovi těšínskému a paní Alžbětě Kuronské, po níž jsem nesla životem jméno a návdavkem ještě jedno vznešené – Lukrécie.

O 11 let později jsme s otcem přešli z víry luteránské na víru katolickou. Dovršivši osmnácti let o otce jsem přišla. Za nedlouho po té proti mé vůli mě provdali za Gundaccera z Lichtenšteina. Nešťastné to manželství, přesto požehnáno třemi dětmi – Marií Annou, Ferdinandem Janem a Albertem, po jehož narození jsme se zakrátko rozešli a žili ve formálním odloučení. Toho roku nečekaně zemřel můj bratr – poslední těšínský Piastovec Bedřich Vilém. Musela jsem vésti spor s císařem, bych mohla vládnouti nad Těšínskem jako dědičná kněžna. Odvolala jsem se na privilegium z roku tisícího čtyřstého devadesátého osmého, kteréž král Vladislav dal knížeti Kazimíru II., dle něhož bylo knížectví těšínské dědičné.

Císař však vykládal tuto dědičnost pouze do čtvrtého kolena po Kazimíru II. – tedy po mého bratra. Já však nečekala, až mi císař právo potvrdí a odebrala jsem se do Těšína na zámek a dala si tam učiniti slib věrnosti od stavů i města. Podpisovala jsem se jako kněžna těšínská i Velkého Hlohova, též kněžna lichtenštejnská. Sic manžel se mnou zle nakládal, neohlížeje se mého knížecího původu, mizerně a špatně mě hostil jako dívku služebnou jídlem, pitím i jinými potřebami, musím však uznati, že nebýt manželkou Lichtenštejnovou, nemohla bych zasednouti na prestol svých předků. Toť ale těžké vládnutí, jelikož Těšínsko několikráte bylo zplundrováno vojsky v průběhu třicetileté války, což vedlo k hospodářskému úpadku země, kterýžto ještě prohlubován byl emigrací nekatolíků. Byť nábožensky tolerantní, nebylo mi dáno odvrátiti útoky proti evangelíkům, neb byly řízeny z Vídně. Velmi těžkých chvil souzeno mi zažít. V roce tisícím šestistém čtyřicátém pátém dobyla těšínský zámek švédská jízda a já musela s celou šlechtou utéci do Polska. 16. května roku tisícího šestistého padesátého třetího – tedy před třemi sty sedmdesáti dvěma lety dotlouklo mé šlechtické a šlechetné srdce, avšak duchem jsem stále s vámi, přemilí Těšíňané.

                                                                                                       Těšínskému Slezsku oddaná Alžběta Lukrécie

Uloženo v archívu Muzea Těšínska v Českém Těšíně.

Před 15 lety jsem sepsala tuto zdravici pro potřeby Muzea Těšínska k oslavám uplynutí 1200 let od založení města Těšína bratry Bolkem, Leškem a Těškem. Ve chvíli, kdy jsem ji dočetla, jsem si uvědomila, že mi je právě tolik, v jakém věku Alžběta Lukrécie Těšínská skonala - 54 let.