Z vlaku se mnou vystoupili tři lidé včetně jednoho hodně divného opilce se psem. Okolí stanice působilo natolik neutěšeně, že jsem si řekla – jsem tu správně a  snad něco najdu. Zamířila jsem rovnou za nosem ke Kostelu sv. Mikuláše, nicméně Masarykovo náměstí obejdete za tři minuty, takže jsem se nakonec raději přemístila k muzeu. Městské muzeum v Nové Pace tvoří dva objekty- Klenotnice a Suchardův dům. Za pouhých osmdesát korun se můžete podívat do obou. V Klenotnici mě nejvíce fascinovala expozice mapující geologický vývoj s vybudovaným můstkem mezi kameny, po němž jsem se s nadšením prošla. Líbí se mi, když vystavené předměty leží nejen ve vitrínách, ale i v prostoru, kde navozují určité prostředí. A vzhledem k přítmí a atmosféře, kdy jsem se tam procházela sama, ve mně ta scenérie vyvolala dojem, jako bych právě stála u nějakých skal.

V patře se pak nachází zasklené regály plné drahých kamenů různých barev a tvarů. Samozřejmě na chvilku mi v hlavě blikla myšlenka, že by stálo za to se vydat po stopách hledačů a přinést si domů nějaký ten kousek. Nicméně se v „šutrologii“ neorientuji a nemám s tím žádné zkušenosti. Ale určitě by mě lákalo najít si kamínek do náušnic. Kterou ženu by to ale nenapadlo?
Výstav věnovaných kamenům jsem viděla už za život hodně a připadají mi jaksi zvláštně mrtvé. Ve zcela odlišném druhém patře jsem zažila velké překvapení. Věnuje se totiž ojedinělému fenoménu regionu, a to spiritismu. Pochopitelně téma vyvolávání duchů se objevuje v literatuře i ve filmech, ale oblast Novopacka tím proslula. Mohla za to určitě osobnost nakladatele a spisovatele Karla Sezemského, na nějž jsem dřív nenarazila. O to víc mě láká se ještě více seznámit s jeho neobyčejným osudem, vždyť o zajímavých lidech píšu už nejméně dvacet let. Asketa a vegetarián Sezemský dokonce v roce 1916 vydal své ženě kuchařku „prostou masa“. Propagoval ji mimochodem i ve svém periodiku s názvem Posel záhrobní. V mnoha ohledech se svou chotí předběhl dobu.

V rámci seancí také vznikala řada takzvaných medijních kreseb malovaných v transu. Muzeum vystavuje celou kolekci těchto obrázků představujících paralelní svět plný neobvyklých scenérií a zároveň svědčí o nesporném talentu mnohých (často anonymních) autorů. Musím říct, že jsem si je poměrně dlouho fascinovaně prohlížela, protože jsem se s tím dosud nesetkala. Dokázala bych si některé z nich představit i doma na zdi. Zároveň mě překvapilo, že se spiritismu věnovali i různí drážní zaměstnanci, tedy docela běžní lidé.
Bohužel jsem do Paky přijela až později odpoledne, proto jsem musela spěchat do Suchardova domu. Cestou jsem si venku prohlédla obrovskou vitrínu se zkamenělým stromem měřícím okolo osmi metrů. V zadní části nechyběla tapeta zobrazující prehistorickou krajinu. Na to bych přivedla asi všechny děti, které jsem kdy měla na příměstských táborech.

V novorenesančním Suchardově domě, jenž je neodmyslitelně spjat se sochařskou rodinou Suchardů, dnes sídlí expozice připomínající historii města. V ní se člověk neznalý jeho geneze (jako já) dozví vždycky něco pozoruhodného. Zároveň se část prostoru věnuje i bohaté umělecké činnosti Suchardů, zájemci mohou také sledovat video o jedné velké výstavě. Vzhledem k tomu, že pocházím z Nového Města na Moravě, rodiště a působiště mnohých sochařů a výtvarníků, zajímalo mě, odkud pocházela jejich konkurence.

V přízemí jsem si ještě prošla výstavu, jejíž název mi vypadl, ale týkal se smrti, takže nechyběly podrobné informace o šibenicích na Novopacku, což asi úplně nevyhledávám. Nicméně k mému potěšení se opět částečně věnovala spiritismu a medijním kresbám. Ptala jsem se pak na pokladně, jestli duchařství zůstalo v kraji živé. Pracovnice muzea mi odvětila, že se oficiálně o tom neví, ale neoficiálně někde určitě.

Blízko muzea stojí krásná roubenka s názvem Gernatův dům sloužící jako kavárna, bohužel jenom v letní sezóně. Tudíž jsem se vydala ještě k bývalému Klášteru paulánů, z něhož se dochovalo impozantní Růžencové schodiště, kterým vejdete až ke kostelu. Měla jsem štěstí na otevřené dveře, protože v něm probíhalo setkání lidí, kteří nádherně zpívali. Zřejmě jsem tedy s velkým štěstím v zásadě viděla všechno, co Paka z pohledu historie nabízí.

Bohužel jinak patří městečko k těm mnoha ospalým koutům, alespoň tak působilo, kde nestojí hostinec vedle hostince, byť třeba budovy s podloubíčky na náměstí svádějí k tomu, aby pod nimi fungovala příjemná hospůdka. Asi by se tady neuživila, tudíž občerstvení klasicky jistí vietnamské potraviny, turecký kebab nebo tradiční cukrárna s tradiční pracovní dobou. Já jsem si koupila vodu a tortillu, přiznávám se, asi bych si dala raději něco jiného. Ale zkrátka takto se nám mění podoba měst, v nichž si my starší ještě pamatujeme omšelé putyky s gulášem a pivem. Právě tam turista nejlépe nasál genius loci.