Všechny kamarádky mají kluka. A prsa. Já nemám ani kluka, ani prsa. Abych mohla vypadat k světu a vylepšila, co příroda zapomněla nadělit, potřebuju prachy, ne jenom mizerný kapesný. Jak mám ale sehnat kluka, když vypadám jako placatá absolventka šestý obecný, a ne jako šestnáctiletá studentka gymnázia?

Brigáda je řešení. Někteří moji spolužáci chodili i během školního roku do pekárny, ale rodiče mi to nedovolili. Tvrdili, že při mým prospěchu a tělesné hmotnosti na takovou šichtu v noci musím zapomenout.  Kapesný mi ale nezvedli. No, při pohledu na vysvědčení na konci prváku jsem se ani nedivila. V květnu jsem měla ty narozeniny. Podle mě jsou šestnáctiny přelomová záležitost a mělo by se to nějak projevit.

„Tak co by sis přála k narozeninám?“ zeptala se máma.

„Tetování.“

Měli byste vidět, jak se zatvářila! Tak se nemá ptát, že jo. Stejně jsem dostala jako vždycky knížku a dort. No a od táty kytku. Babička mi dala v obálce pětistovku. Pětistovku! Chudák žije v bludu, že za pětistovku budu mistr světa.

Takže brigáda. Zkuste sehnat brigádu v Praze. Nemožný.

Jenže babička se nakonec ukázala! Koncem června mi zavolala, jestli nechci přijet k nim, že bych mohla makat v muzeu. No, maloměsto není sice nic extra, muzeum taky ne, ale co vy víte, třeba tam narazím na nějakýho pěknýho týpka, co mu nebude vadit, že nejsem zrovna obdařená lepýma tvarama. A tetováním.

Babička bydlí v malým baráčku na kraji města, má zahrádku a kočku Mícu. Chtěla mi přijít naproti na nádraží, ale já jsem jí to zatrhla. Je mi přece šestnáct! Dřív mi chodili naproti i s dědou, to byl ještě naživu, a mně bylo deset. Tehdy mi bylo fuk, jestli potkám nějakýho bezva kluka, tehdy mě to ani nenapadlo; těšila jsem se na holky ze sousedství a kluci mi byli ukradený.

Nádraží je jako naschvál na opačným konci města, ale co. Aspoň ho celý projdu a omrknu, jak se věci mají. Jaký je stav kluků na českým maloměstě.

No, řeknu vám to rovnou; strašný. Ani jeden, kterej by stál za hřích. Táhla jsem se s taškou, bylo vedro, všichni byli zalezlí, jen na náměstí drbaly báby pod morovým sloupem.

Byl pátek, ze dvou místních hospod bylo cejtit zelí, na hrbatým chodníku, co vedl k babiččinu baráčku, poskakovali akorát vrabci. Muzeum kousek od náměstí vypadalo opuštěně, ani před Domovem důchodců neseděly babky na lavičce. No jo, letní odpoledne na malým městě. Tak od těhle prázdnin nemůžu nic čekat. Červenec u babičky, srpen s našima v Chorvatsku. Jako každej rok. Brigáda jako bonus, jo? Houby, normální vopruz.

Víkend jsem proseděla na jabloni a četla knížku, co jsem dostala k narozkám. Ještěže byla tlustá, vydržela mi až do neděle. Holky ze sousedství se nevyskytovaly. Byly vesměs v Chorvatsku.

„Tak nezapomeň, máš to domluvený, jen paní ředitelce řekni, že jsi od Haničky,“ dávala mi babička v pondělí poslední rady. Málem jsem čekala, že mi udělá křížek na čelo a do ranečku nacpe buchty. Hanička je moje máma, spolužačka paní ředitelky z muzea. Seděly spolu celou základku v jedné lavici.

Muzeum je malá budova, prý secesní památka. Stojí v parku a tváří se vznešeně. Nevěděla jsem, co mě čeká, co budu vlastně ty tři tejdny dělat. Nevypadalo to, že by se davy turistů hrnuly dovnitř, žádostivý exponátů.

Dveře muzea byly zavřený. Vzala jsem za kliku, co vypadala jako bronzovej had. Zamčeno nebylo. V pantech vrzaly jako by je dlouho nikdo neotvíral. Kdysi jsem tady byla s dědou, kouknout se na mumii, co ji nemaj nikde jinde. Velikou vzácnost! Mumii koukal skrz obvazy palec, teda něco, o čem mi děda řekl, že je to palec. Spíš to vypadalo jako shnilej ohryzek. Kancelář ředitelky byla v prvním patře. Nikde ani noha, když jsem se šinula po širokým schodišti. Šero, chládek a ozvěna mejch kroků. Jestli budu prodávat vstupenky a dostanu procenta z prodanejch, tak jim ještě budu muset odevzdat tu babiččinu pětistovku. Jinak to nevidím.

Paní ředitelka seděla za stolem, nohy zašprajcovaný na druhé židli, pila kafe a vypadala, že má veget.

„Už na tebe čekám,“ sundala nohy ze židle a natáhla se přes stůl. Potřásla mi zpocenou rukou a prohlídla si mě od hlavy k patě.

„Celá Hanka,“ uzavřela zevrubnou prohlídku. Taky neměla prsa, pomyslela jsem si, na rozdíl od své kamarádky ředitelky. To byla dáma krev a mlíko, jak jsem si mohla tak všimnout přes ten stůl. Pak se vysoukala zpoza něj, položila mi ruku na rameno a vystrkala ze dveří. Po celou dobu, co mi ukazovala muzeum a všechny ty slavný exponáty, nezavřela pusu. Nakonec jsme skončily ve svatyni s mumií. Palec vypadal furt jak ohryzek. Paní ředitelka mlela, ale to podstatný mi neřekla. Co budu celý tři tejdny dělat.

Vrátily jsme se po okružní jízdě do kanceláře a tam seděl. Kluk. Na návštěvníka nevypadal, jelikož seděl přesně tak, jako seděla paní ředitelka. Za stolem, nohy zašprajcovaný na protější židli. Na rozdíl od paní ředitelky byl poloviční do šířky a dvojnásobnej do dýlky.

„Tak. To je Jakub. Můj syn,“ mávla ředitelka rukou směrem ke klukovi.

„A to je Sára. Dcera mojí kamarádky ze školy,“ mávla pro změnu rukou směrem ke mně.

Koukali jsme na sebe s tím klukem trochu ostražitě. On na rozdíl ode mě věděl, co nás ty tři tejdny čeká, a podle toho se tvářil. Otráveně. No a pak jsem se to dozvěděla i já. Budeme oba dva pilně pracovat na celkové inventarizaci všech exponátů, a to pod pečlivým dohledem pana profesora Matouše, takto pedagoga ve výslužbě, co se uvolil, že věnuje svůj vzácný čas ku prospěchu muzea. Tak to aspoň řekla paní ředitelka a spokojeně dodala, že ona za dvě hodiny odjíždí do lázní. Na tři týdny. Pan profesor Matouš že přijde až zítra, jelikož doma čeká na důchod. Tak to máme mít na povel my dva, stejně je pondělí, a to je zavírací den.

Paní ředitelka nám ještě nakázala, abychom sami na nic nesahali, když budeme mít hlad, tak na náměstí je bufet, když žízeň, voda že teče z kohoutku na záchodě. Kouření zakázáno.  Pak vlepila klukovi pusu, mě podrbala na hlavě a odkráčela.

„Uf,“ řekl kluk a vytáhl cigarety. „Na, vem si,“ natáhl se ke mně přes stůl. Zakroutila jsem hlavou, jako že nekouřím. a kluk cigarety zase schoval do kapsy.

„Já taky nekouřím, to jen kvůli tobě, když seš z tý Prahy,“ řekl ne zrovna logicky a vysoukal se ze židle. Dlouhý chlupatý nohy, culík, ustřižený džíny. Trochu se hrbil. Jakub.

Pak jsem se dozvěděla, že má tu brigádu tak trochu za trest, to kvůli matice. V srpnu dělá reparát. Po maturitě chce do Prahy a chce na akademii. Bude z něj malíř. Profesor Matouš je protivnej dědek, ale naštěstí má doma slepice a králíky, a to je jeho největší koníček, proto určitě nebude v muzeu vopruzovat. „Teda doufám,“ dodal Jakub.

Seděli jsme na chodbě na širokým zábradlí, vykládali a bylo to bezva. Odpoledne jsme velkým klíčem zamkli vrata muzea a šli do bufetu na náměstí. Teda, ne že bych byla nadšená z gulášový polívky a oschlejch chlebíčků, ale nedala jsem nic najevo. Koneckonců, je lepší soukat do sebe oschlý chlebíčky po boku kluka, než se ládovat grilovanou krkovičkou s rodičema.

V úterý na nás čekal před vratama muzea šedivej stařík. Profesor Matouš, kdo jinej. Vedle sebe měl postavenou tašku plnou narvanýho lupení z parku. To pro ty králíky asi.

„Tak do práce, do práce!“ uvítal nás a nečekal, že se třeba budu chtít aspoň představit. Kmital do schodů, že jsme mu skoro nestačili. V kanceláři seděla další šedivá osoba.

„Nováková, pokladní,“ zapípala a přihladila si upejpavě vlásky. Pak koketně mrkla na Matouše a odebrala se do přízemí, aby tam marně vyhlížela návštěvníky.

No a pak jsme dopoledne lezli po muzeu, sepisovali inventář podle toho, jak nám pan profesor diktoval. V poledne se Matouš odebral ke králíkům a slepicím a my jsme ty všechny informace bušili do počítače. A pak jsme šli do bufáče a k rybníku a večer jsme seděli na jabloni u nás na zahradě. A taky jsme trhali trávu pro králíky a ti ji museli dostávat čerstvou, tak musel Matouš chodit z muzea domů čím dál dřív.

Občas jsme si se staříkama v kanclíku na vařiči paní ředitelky uklohnili k obědu míchaný vajíčka, který přines Matouš paní pokladní.

No a pak se to stalo. Jakub se jen tak trochu naklonil a dal mi pusu. Mumie je mi svědkem! Byl to náš poslední exemplář, kterýmu ještě chybělo číslo. Ta pusa byla jako tečka za vším tím spisováním.

Jenže se nám to trochu vymklo. Pak jsme se u tý mumie líbali a vypadalo to, že tomu klukovi s culíkem je úplně šumák, že se líbá s holkou, co nemá prakticky žádný prsa, ani tetování. A mně nevadilo, že bude dělat reparát z matiky, když já z ní mám jedničku. Zas neumím malovat tak krásný obrázky jako on.

Sedím ve vlaku, tečou mi slzy a koukám se na pravý předloktí. Na mořskýho koníčka od Jakuba. Není to sice pravý tetování, ale když se nebudu mejt, vydrží mi to do konce prázdnin. Jen mi ale prozraďte, jak to vydržím do příštího léta. Nemyslím mytí, to je jasný. Myslím bez Jakuba. A jak to vydržím do tý doby, než se za dva roky Kuba dostane na tu akademii.

Tohle léto je fakt jiný než léta předešlý. Je…krásný…