Je to takový starý, celoročně přístupný hrad. Tedy spíš to, co z něj zbylo. Nikde žádný průvodce, ani prohlídkový okruh. Prostě hrad, co si ho kdysi, koncem předminulého století, už jako ruinu pořídil pro rekreaci broumovský průmyslník a poslední majitel Liběšického panství Josef Edler Schroll.  A přesto, že zbudováním věže a hájenky v letech 1887 - 1890 zřejmě zcela narušil gotický sloh hradu, já sem chodím ráda. O sobotách a nedělích je zde možné zastihnout členy spolku, který se o hrad stará, ale přes týden tu většinou nepotkáte ani nohu.

Tentokrát jsem se na hrad vypravila na prvního zmrzlého, Pankráce. Nemám ty zmrzlé muže vůbec ráda, nic hezkého z nich většinou nekouká. No a navíc dědečkův kamarád slaví ten den, jako každý rok narozeniny, ale já na žádnou oslavu jít nechtěla, ani náhodou. Takovej pokrytec už nejsem, abych se tvářila, že jsem s ním nějaká bůhvíjaká kamarádka. Nejsem...

Po obědě jsem tedy radši odjela autem na parkoviště pod Ostrým a obešla jsem si okruh přes hrad Helfenburk na kostelíčky na Ostrém. Teda vždycky jsem to chodila až od nás pěšky, vycházelo to přes třicet kilometrů a byl to pro mě celodenní výlet. Takhle jsem to, pochopitelně zvládla mnohem, mnohem rychleji.

Takže dle krokoměru za pouhé dvě hodiny a 35 minut a ušla jsem jenom šest a půl kilometru. To teda vůbec není taková sláva, ale přiznám se, že už jsem to od roku 2022 nešla a jsem holt čím dál starší baba. A o moc rychleji se to po kořenech a kamenech jít stejně nedá. Zjistila jsem to hned, jak jsem vyrazila. Začala mě ukrutně bolet pravá noha, od třísla až ke koleni. Zřejmě žíly, nebo šlachy, řekla jsem si ale, že to nevzdám a že to rozchodím...

Bylo to docela náročné, ale dala jsem to. Jak už jsem řekla, v týdnu jsem cestou obvykle nikoho nepotkávala, ale teď bylo pondělí a tentokrát jsem se míjela se třemi poměrně velkými výpravami turistů - důchodců a několika jednotlivci. Bylo krásně, v lese byl příjemný chládek a já jsem snad cestou tu příšernou nechuť ke všemu, co mě už dlouho drží, aspoň trochu rozchodila.

Domů jsem přijela po čtvrté a dědečka jsem slyšela přijít asi po deváté a místo toho, aby byl z oslavy dobře najedený, měl zřejmě hlad. Ohříval si česnečku a zamořil tím celou kuchyň i chodbu.

A když jsem si pak před usnutím v posteli připomněla moje předchozí putování na hrad a kostelíčky, musela jsem se hořce usmát nad tím posledním. Mimochodem, to tehdy "byl život ještě v pořádku", syn měl rodinu a byl zdravý a silný... Nic nenasvědčovalo tomu, že by snad mělo být do roka všechno jinak.

No ale zpátky k výletu, to jsem tenkrát vyrazila pěšky už z domova a jíst jsem původně nic moc nechtěla, ale pak jsem si, já blb, cestou přes Úštěk koupila Na růžku u vietnamců malou bagetku, plátkový sýr a velkou vodu. To by bylo ještě OK, ale, já hovado nenažraný, jsem si k tomu koupila ještě kefírové mléko!!! Bylo višňové, tak jsem se na něj těšila a říkala si, že to bude mňamka. No byla, ale ještě že jsem pojedla až na tom parkovišti před Ostrým, kde se odbočuje do lesa na Helfenburk. A taky bylo štěstí, že tam nikdo nešel...

Tentokrát se to bez podobných nedopatření obešlo a tak doufám, že se vám výlet se mnou aspoň trochu líbil, i když uznávám, že to nebyla úplně turistická pozvánka a zasvěcené povídání. No prostě jenom výlet na hrad. A myslím, že jestli se moc nezdržíte v galerii, stihnete to s přehledem o dvě a půl hodiny rychleji, než já.