Victor Hugo – Bídníci. Klasika, které se nebojí čtenáři ani diváci, neboť ji milují napříč generacemi. Jediní, kteří by se měli bát, než zvednou tu pověstnou rukavici a dovolí si ztvárnit dílo takového významu, jsou tvůrci.

Úvodem musím předeslat, že Bídníci jsou moje srdeční záležitost, která mě provází celým životem. Tento krásný a silný příběh nelze nemilovat. Už jako dítě jsem prožívala krutý osud Fantiny, obdivovala silného Jeana Valjeana, dojímala se nad láskou Cosetty a Maria a nenáviděla komisaře Javerta. A protože nepatřím k divákům, kteří nedají nikdy dopustit na adaptaci literárního díla, kterou viděli poprvé, tak mě celkem uspokojilo, i když nenadchlo další zpracování Bídníků z roku 2000, ač slavný Depardieu nikdy nepatřil k mým idolům.

Uvítala jsem tedy skutečnost, že se Bídníci dočkali dalšího zpracování v roce 2018 - 2019 (Velká Británie / USA režie Tom Shankland) a těšila se, jak se tvůrcům podařilo příběh uchopit, zachovat, doufejme nezkazit a snad i přidat něco nového. Samozřejmě jsem byla nejvíc zvědavá na hlavní postavu Jeana Valjeana. Zde jsem se nezklamala. Mám za to, že Dominic West se své role zhostil brilantně a za mě byl, při vší úctě k Jeanu Gabinovi, nejlepším Valjeanem. Dále mě zaujalo ztvárnění manželů Thénardierových, kteří byli tak nádherně odporní, že snad by to už ani více možné nebylo. Zejména matka v podání úžasné Olivie Colman byla jako „pěstounka“ na zabití. Skvělá a uvěřitelná byla i Lily Collins jako představitelka Fantiny, zatímco Cosetta byla jen hezká, křehká a milá, ale tak to asi mělo být, její postava větší ambice neměla.

Pro toho, kdo seriál viděl, nebude asi překvapením, že si komisaře Javerta nechávám s hodnocením nakonec, přestože je to de facto druhá hlavní postava – protihráč Jeana Valjeana.

Slušelo by se začít tím, že představitel Javerta David Oyelowo je skvělý a charismatický herec, ale... Já ale toto klišé odmítám. Komisaře Javerta prostě neměl hrát herec černé pleti, ať už to byl herec skvělý nebo průměrný. Natolik se přece orientujeme v historii, že nám představa černého vrchního pařížského komisaře v první třetině 19. století musí připadat absurdní. Pro ty, co namítnou, že barva pleti není v tomto případě podstatná, že důležité je ztvárnění posedlosti po usvědčení a zničení toho, kdo v očích Javerta ztělesňuje zlo ohrožující společnost, nelze než kontrovat tím, že pak Fantinu i Cosettu mohly hrát ošklivky a Valjeana mrňous. To je samozřejmě přehnané, ale chci tím říct, že by se tvůrci prostě měli držet jak reálií historických, tak i literární předlohy. Oni samozřejmě mohou argumentovat uměleckou licencí, pak ale ať vědí a slyší, že v tomto případě tato „ licence“ diváka ruší a zkazí mu zážitek z jinak velmi kvalitní podívané. Mě to tedy rušilo velmi a pokud budu chtít být ironická, tak se povedlo, že to bylo ještě  "působivější“ než černá Máří Magdaléna v seriálu Bible pokračuje. A to bylo nějaké peklo!

Kam až povede snaha po rasové korektnosti?