Abych se přiznala, už mě to nebaví ani číst, ani poslouchat. Svým přístupem totiž přispívají k tomu, že to téma patologického hráčství zůstává tabu. 

Jenomže my jsme z hazardu udělali běžnou součást svého života. Před každým sportovním zápasem vidíme reklamy na sázení, dokonce i Ukrajinci, s nimiž pracuji, si všimli, že toho tady máme nějak moc. Když to shrnu, opravdu není dne, kdybychom o nějakou tu hráčskou nabídku nezakopli a nezáleží na tom, jestli se to děje v reálu, nebo ve virtuální sféře internetu.

Nerozumím tomu, co Čechy vede k mlčení o věci, jež se nám denně vnucuje? Když zavřeme oči, ten průšvih přece nezmizí. On tu s námi koexistuje a skutečně nevězí pouze v nějakých dluzích. Říkám to na besedách a mohu to opakovat jako kolovrátek, opravdové ztráty při závislosti na hazardu hledejme především v oblasti mezilidských vztahů. Rozpadají se kvůli němu rodiny, děti přicházejí o táty a rodiče naopak o své děti. Peníze se totiž při dobré vůli dají nějak vyřešit, ale to, že přijdeme o své blízké, se už napravit nedá.

Bohužel tím mlčením ničíme i samotné hráče, konkrétně tu část, která se pokouší se svým problémem bojovat. Zatímco lidé drží palce jedincům, jež doslova v přímém přenosu zápasí s drogami či alkoholem, na gamblery pohlížejí s neskrývaným opovržením. Hráči ale nejsou omámení žádnou cizí látkou, proto ni ty odsudky vnímají mnohem ostřeji a samozřejmě jim v ničem neprospívají. Tudíž se o jejich příbězích dozvídáme v lepším případě zpětně, nebo vůbec, protože jak oni, tak jejich blízcí zůstávají raději skrytí v obavě před nemoudrými soudy a komentáři.

Nepochopím, proč nedokážeme přijmout stejně jako příběhy látkových závisláků, i gamblera, který nahlas řekne, že se snaží, přesto občas selže? Proč ho nepodpoříme a pro jistotu výsměšně ukážeme – podívejte se, kolik ten zoufalec prohrál?

Omlouvám se všem, ale spatřuji v tom obrovské pokrytectví celé naší společnosti, ovšem to pokrytectví stojí denně lidské životy! Kdyby gambleři mohli otevřeně hovořit o tom, co prožívají, aniž by je ostatní haněli, a kdyby je dokázali vyslechnout a více nad touto problematikou přemýšleli, hráči by se z těch věčných vyděděnců stali konečně lidmi, kteří jen řeší své životní trable.

Každý může upadnout, ale pokud chce sám vstát, měli bychom mu nabídnout pomoc.