„Ne, díky, já si dám normální vodu z kohoutku.“

„Přece nebudeš pít obyčejnou vodu! Tu máš, koupila jsem schválně takovou dobrou…“

„Díky, ale já ochucené sladké vody nepiju.“

„Tak si dej aspoň perlivou, přece nebudu návštěvě dávat vodu z vodovodu.“

Taková situace není výjimečná. Zatímco počátkem devadesátých let většina propadla trendu kupování balených vod a nalít někomu vodu z kohoutku bylo považováno za vysoce nevhodné, v posledních letech se od něj lidé naopak odvracejí. Kohoutkovou vodu žádají hosté v restauracích, běžně ji pijí doma. Zejména mladí lidé čím dál častěji odmítají pít balenou vodu z plastových láhví, což je důsledek jejich zvyšujícího se zájmu o otázky spojené s ochranou přírody.

Společnost Lokni, která se zaměřuje na boj proti produkci plastového odpadu a spolupracuje se Státním zdravotním ústavem, provedla průzkum, z něhož vyplynulo, že více než třicet procent lidí pije kohoutkovou vodu právě proto, že má pocit, že takto chrání životní prostředí. Dotazovaní často uváděli, že pokud mají k dispozici zdravou a kvalitní kohoutkovou vodu, kupují výrazně méně balené vody než dříve.

Jenže zastánci vody v plastových lahvích naopak namítají: Copak víte, co vlastně z kohoutku pijete? Kdo vám zaručí, že voda je kvalitní? Copak necítíte, že divně páchne? Nepáchne? Páchne, čichněte si!

„U kohoutkové vody často lidem vadí chuť ovlivněná úpravou – chlorem, který se běžně používá k dezinfekci. Kvůli starým či nekvalitním vnitřním rozvodům nebo stagnaci se do vody v posledních metrech před kohoutkem mohou uvolňovat těžké kovy a organické látky nebo v ní mohou narůstat bakterie. Alternativou je pak nákup balené vody, což ale představuje ekologickou zátěž nebo filtrace, který nabízí zdravější a udržitelnější řešení pitného režimu,“ shrnuje současné otázky kolem pití vody Martin Václavík ze společnosti Lokni.

Podle jejich údajů přibývá zejména mezi mladými lidmi těch, kteří používají filtrační stanice a kupují méně balené vody, případně ji přestali kupovat úplně. Zároveň třicet procent lidí má pocit, že kohoutková voda má nevyhovující chuť a vůni.

Zda je zdravější voda z kohoutku nebo balená, je otázka, která se nyní řeší v rodinách, v internetových diskusích, ale i na odborné úrovni. A když ji položíte ve společnosti, vsaďte se, že se vyvine nekonečná pozoruhodná debata.

Švýcarský vědec Matthias Mend na toto téma dokonce napsal publikaci s názvem Moje voda, můj život – mezi mýtem a molekulou. Dlouhodobě se zaměřuje na zkoumání vlastností a kvality vody a došel k tomu závěru: „V mnoha zemích jsou pravidla pro vodu z kohoutku mnohem přísnější než pro minerální a balenou vodu. Problém ovšem nastává, pokud vodu z kohoutku dostatečně často nepouštíte. V takovém případě se v ní totiž může množit bakterie legionella.“

Kvalita kohoutkové vody je zpravidla dobrá, ale potíž je v tom, že ji nepijeme přímo ze zdroje, nýbrž k nám putuje dlouhým potrubím. A o jeho stavu se vždy nedá říct, že je vynikající. Zejména ve starších domech nebo v nekvalitně provedených může ve finále vytékat voda, která je opravdu cítit po rzi, zapáchá nebo není čirá. Nicméně její původní kvalita pravděpodobně dobrá byla, jen ji cesta k nám poněkud ublížila. Ostatně, pitnou vodu monitoruje Státní zdravotní ústava a například podnik Pražské vodovody a kanalizace zveřejňují aktuální stav na takzvané Mapě kvality vody.

Pro některé lidi se zájem o kvalitu vody a ekologii stal téměř posedlostí. Dochází tak k paradoxním situacím. Oblíbené se stalo nošení si vlastní opakovaně použitelné láhve na vodu. Lidé si ji nosí na výlety, ale i běžně do práce, na krátké pochůzky. Prostě si stále ucucávají a mají dobrý pocit z přesvědčení, že dodržují pitný režim, tedy činí dobře svému zdraví. Jenže pokud taková láhev není kvalitně a dostatečně čištěna, mohou se v ní časem množit bakterie, takže takové popíjení pak má větší zdravotní rizika, než se napít takzvaně obyčejné vody z kohoutku. Existuje dokonce studie, podle níž se v takových běžně používaných lahvích, do nichž si lidé opakovaně čepovali vodu, našlo víc bakterií než na záchodových prkýnkách. Lidé totiž tyto láhve jen proplachovali, ale nevymývali je důkladně. A největší paradox? Mnozí z těch, kteří kritizují ty, jež kupují vodu v plastu, používají znovuplnitelné láhve z plastu.

„Když jsme s děckama přišli ze školy, napustili jsme si vodu z kohoutku a letěli ven. U babičky na venkově jsme pili normálně ze studny. Že by někdo přemýšlel nad tím, co a z čeho pije? Nepamatuju,“ říká osmdesátiletý Josef a směje se, když pozoruje své pravnučky, které si nosí sebou vodu v barevných lahvích. „Jejich máma jim vodu doma filtruje a pak jim vždy do školy dává v těch pěkných lahvích a ony si kontrolují, jestli denně vypijí předepsané množství. Takové cavyky kvůli obyčejné vody,“ dodává.

Ano, je to tak, o tom jakou vodu pít, z čeho a jak často se nyní vedou nekonečné diskuse. Lidé zvyklí na to, že se dříve napili kdekoli z čehokoli, protože prostě měli žízeň, je jsou schopni pochopit jen ztěží. Takže je třeba je brát s nadhledem a s úsměvem.