A hned na začátku mohu prozradit, že jsme si s režisérem Pjeerem van Eckem domů odvezli nečekaně i cenu.

Zatímco Pjeer stihl dokonce náš film Život s gamblerem shlédnout na velké projekční ploše kina Luník a zaznamenal i bezprostřední reakce, já jsem bohužel přijela až na třetí promítací blok, který mě v žádném případě nenudil. Šlo totiž o směs dokumentárních a zároveň hraných kusů s neméně různorodými náměty.

Už první dílo Tábor o srazu vedoucích mě zaujalo volbou tématu, protože s touto činností mám bohaté zkušenosti. Začalo to slibně, ale o to méně slibněji skončilo. Je to však daň za rozmanitost a za skutečnost, že se jedná o amatérské a nezávislé filmy. Divák sleduje svět pohledem nadšenců, kteří místo vysedávání v hospodě něco tvoří.

Ze všech sedmi shlédnutých kusů bych určitě vypíchla tragikomický snímek O díře v silnici zaznamenávající všední život svérázného důchodce, kdy u jeho domu ve vozovce dlí roky neopravený kráter. Hlavním tahounem dílka je samozřejmě skvělý autentický hlavní představitel, jehož si umím představit v celovečeráku nějakého slavného režiséra.

Také další film Filipův děda, o němž jsem pak dost přemýšlela, se točil kolem osobnosti seniora. Šlo o studentský experiment, kdy měl Jiří Lábus svým blízkým připomenout jejich svérázného rodiče a prarodiče. Uvažovala jsem jednak nad tím, jak se jim podařilo pana Lábuse k něčemu takovému přesvědčit a rovněž o tom, jestli to mělo vlastně přesah i dál než k oněm příbuzným. Citelně jsem totiž postrádala tu část, která by více představila osobnost Eugena Lišky jako spisovatele a dramatika.

Samozřejmě po projekci na tvůrce čekalo grilování, tedy připomínky porotců a také otázky, které asi nebyly vždycky příjemné. Ostatně porotu tvořenou profesorem FAMU Rudolfem Adlerem, filmařem Markem Dobešem a zástupkyní České televize Janou Strýčkovou nejvíc zaujal film Výlet-táta-Anežka, jenž ve mně nic zásadního nevyvolal. Bohužel. Na tom jsem si opět uvědomila subjektivnost každého uměleckého hodnocení.

Následné diskuse se zmíněným Markem Dobešem o nezávislém filmu jsem se nezúčastnila, protože jsem upřímně nezvládla ukázky z jeho snímku Choking Hazard. Já se krvi na plátně obecně bojím a vyhýbám.

Po malé pauze pak proběhlo všemi očekávané udělování cen. Když jsem stála s Pjeerem na pódiu a přebírala třetí místo, nemohla jsem tomu uvěřit. Uplynulých osm let jsem se příliš radovat nedokázala, ale teď jsem si tu radost prožila.

A ty pocity ve mně doznívaly ještě při následném rautu, kdy mi hlavou běželo, co jsem za ty roky zkusila, co všechno jsem musela vnitřně překonat a upřímně řečeno, chtělo se mi brečet. Byl to pro mě moment, na který asi dlouho nezapomenu. Zároveň jsem si plně uvědomila, že dokončení dokumentu Život s gamblerem mělo opravdu smysl, vždyť na internetu ho vidělo už téměř 28 000 diváků a krajský školský koordinátor primární prevence v Olomouckém kraji ho doporučuje do škol. Co víc si jako tvůrci můžeme přát?

Tím bych mohla skončit, nicméně závěrem pro mě neobvyklého a inspirativního dne se stalo promítání nezávislého filmu Ďáblova sbírka Marka Dobeše. Když jsem poslouchala, co tomu natáčení obětoval. Říkala jsem si, to je přesně to, co nám dnes chybí, opravdové nadšení z tvorby, opravdové zapálení, které jsem naposledy zaznamenala na literárních sedáncích koncem devadesátých let v Praze, kdy jsme se mohli ještě nazývat mladými autory.

Musím říct, že právě Dobešovy komentáře ke vzniku jeho opus magnum, mě přiměly přemýšlet nad tím, k jaké šedivé průměrnosti se naše společnost posunula. Zároveň jsem si o to víc cenila výzvy profesora Adlera, aby se nezávislí filmaři nebáli otevírat témata a experimentální postupy, které na té oficiální distribuční scéně chybí. A tento vzkaz se vlastně do nějaké míry převtělil do toho, co divákům ukázal Marek Dobeš, jenž kvůli snu o vlastním filmu skončil v podstatě zpátky v dětském pokojíčku.

Trochu mě rozladilo, že ve městě, kde po svatbě žila Božena Němcová a které podle mého názoru má zajímavou kulturní tradici, si diváci do kina nenašli více cestu. Ovšem dobře vím, jak nevyzpytatelný dokáže být tento region. Přesto jsem tam při představování své knihy Lásky Boženy Němcové měla plno. Totéž bych přála i Markovi Dobešovi. Tak snad příště.