Na chodníku se kroutil dlouhý had. Měl sto hlav, sto mobilů a dvě stě rukou. Děcka, no spíš náctiletí a starší, na co čekají?

Hlavy se různě přeskupovaly, ruce natahovaly, fotily, pak si ukazovaly výsledky snažení. Sdíleli.

„Na co čekáte?“ zeptala jsem se hada.

„Na odběry.“

„Jaký odběry, covid není…“

Holky se na mě shovívavě koukly. „Čum,“ jedna natáhla ruku, „pro tu malou holku.“

Čumím. A jo, ta Madlenka se zřídkavým krevním onemocněním, tatínek prosí, hledají vhodného dárce kostní dřeně. Musí se to stihnout do tří týdnů.

„Tak jsme přišli.“

„Vy všichni jste přišli?“ „Je malá pravděpodobnost,“ koukám na dlouhého hada.

„Musíme zkusit, v jiných městech taky přišli.“

„Čum, tatínek děkuje, že už nejsou sami! To byla prostě beznaděj. Možná pomůžeme někomu jinému. Pro někoho snad bude.“

„To je jak výhra v loterii. Ale té holce jde o hodně.“

„Mohli, byste uhnout! Tady se vůbec nedá projít! Blokujete celý chodník!“

Had se zavlnil a zhubnul.

„A na co tu vlastně čekáte?“

„Na odběry pro tu holku.“

„Jo to z tý televize. Kolik už dostala transfuzí a co to stálo peněz. A stejně to není k ničemu. Kdo vlastně zaplatí tuhle opičárnu. Neměli byste náhodou být ve škole nebo v práci?“

Stála jsem tam a nevěřila. To není možné. Had byl taky zaražený. Pak se ozval.

„Špinavé brýle!“ Bylo jasné...

Dopsala jsem. Teď ještě vzkaz pro příští generaci: „Tak děcka, já té vaší mobilové kultuře moc nerozumím. Jen čumím. Ale dnes jsem byla ráda, že jste takoví, jací jste. A držím palce, aby to vyšlo, aby to nám všem vyšlo.“