Vyvstal mi ve vzpomínce celý ten proces zrodu vítězného návrhu – chobotnice. Když jsem procházela výstavu těch nejlepších návrhů včetně několika maket, uvědomila jsem si, jak je důležité ctít pravidla soutěže, aby bylo možné porovnávat porovnatelné. A právě návrh chobotnice vděčil za svůj vzhled nedodržením jedné ze základních podmínek soutěže, že knihy mají být uložení v nadzemní části budovy. Tím, že v návrhu chobotnice byly knihy uloženy v podzemí, mohlo být dosaženo takového uvolněného vzhledu, vzhledu, který snad neměl pravý úhel. A to se líbilo, neboť jak znělo Prahou: Dost bylo krabic.

Jenže vzhled „krabic“ by zmizel, kdyby všichni zúčastnění umístili knihy do podzemí části knihovny. A proč návrh chobotnice nebyl vyřazen ze soutěže pro nedodržení pravidel, když v komisi byli odborníci v oblasti architektury? Právě proto. Je fakt, že do vyhlášení vítěze byla identita každého zúčastněného přísně utajena. Ale je známo, že mnozí již známí architekti mají tak zvaný „svůj rukopis“ a to přimělo k výběru tohoto ojedinělého návrhu.

Po vyhlášení výsledku ovšem začal shon po hledání výjimek v zahraničí či nás, možnosti dodatečné úpravy podmínek soutěže atd. Samozřejmě že se ozvali architekti, kteří se oprávněně cítili poškozeni takovým postupem odborné komise, neboť účast v soutěži, a v tomto případě zbytečná, není levnou záležitostí. Ovšem vítěz zůstal vítězem, někým oslavovaným, někým vítěze neoprávněným.

A na závěr bych přidala jednu úsměvnou, a i pravdivou příhodu z jedné z mnoha architektonických soutěží na dostavbu Staroměstské radnice. Tehdy se zúčastnili dva nebo tři mladí architekti, kteří chtěli na sebe upozornit svou prací. Věděli, že nemají šanci se dostat do užšího výběru, a tak zvolili taktiku použití „charakteristického rukopisu“ jednoho ze známých architektů. A již tušíte, že jejich návrh k úžasu všech zvítězil.

Jen bych ráda napsala, že moje vzpomínka není na bázi „šuškandy, či jedna paní povídala“, je z odborného důvěrně známého zdroje.