Mátohy velkoměsta

(sonet o feťácích)

Tak jak rok může být dlouhý,

nesplatí nikdy věčný dluh,

za každý peníz – úsměv pouhý,

ale v srdci… strašný puch.

V něm se prohánějí touhy

i letmý odlesk černých tuch,

v něm plavou všežeroucí louhy

a svět se mění v mrtvý luh.

Kdo pro koho je věčný slouha,

když oni věří v barvu duhy,

však skutečnost má barvu tuhy?

A kdo se nocí mlčky plouhá,

na pažích má modré pruhy (kolem sebe smutné druhy)

a pod očima kruhy?

Ale který předposlední verš ponechat? Co byste doporučili(y)?

Původní verze byla delší, byly tam taky

krouhá – kruh

slouha – sluch

rouhá – ruch

Jenže autor se musí někdy uskromnit a vědět, kdy přestat. Třeba tu někdo z vás napíše „pokračování“.

Bavily mě hrátky s češtinou. V Zelo zelo – v každé sloce jsou homonyma, slova stejná, ale v úplně jiném významu. A navíc jiného slovesného druhu.

Zelo zelo

Když z hrnce na mě vykouklo

tvé vepřo - knedlo - zelo,

cosi se ve mně nafouklo

a jako kámen zelo.

Pak v hrnci boj se rozpoutal

a všechno se tam peklo,

já páry z kamen rozfoukal,

no bylo vám to peklo,

neb kol sebe jsem neviděl,

co všechno se tu dělo -

jen tušil jsem, co kdosi děl - - -

seš vožralej - jak dělo!

No a tu poslední jsem zde už někdy zveřejnil. Čím je zvláštní, každý hned uvidí. Snad každý uzná, že i to poslední slovo je jen uměleckým výrazem.

Nevydařený pohřeb

Smrt. Vlk krkl, zmlkl hrd.

Hrst slz vhrkl.

Vrť prst skrz srst.

Scvrnkls trs v plť? Prd!