,,Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání.“ (H. Ch. Andersen)

V březnu se na horách, i když ne v celku, ale určitě tak na čtrnáct dní, vyčasilo. Občas ještě padal sníh, pršelo, byla zima i fujavice, ale jaro už mělo šanci se přihlásit. Kde sluníčko mohlo, rozehřálo sníh, osušilo trávu i staré spadané listí.

Příroda, probouzející se k životu, zněla po ránu ze všech stran ptactvem. Nasytili se, u nás ještě pořád navštěvují krmítko, posedávali, občas přelétli nad námi, a vyzpěvovali radostné písničky. K večeru spustili ty zamilované.

Zalétají k nám sýkorky koňadry, roztomilé modřinky a malí úhelníčci, občas i vzácná sýkora parukářka, vypasení brhlíci, co si pořád ukládají zrníčka do zásoby všude v okolí, nenápadní zvonci, kteří poskakují a paběrkují pod krmítkem. Pro něco do zobáčku už přilétne i pěnkava. Strakapoud, který se v zimě také objevil, je teď z blízkého lesíka jenom slyšet. Jeho proklepávání stromů je neúnavné, po celý den hlásí příchod jara a tepla.

Srnkám i zajícům se hned lépe hledá potrava. I krtkovi se teď dobře hrabe, a tak se v okolí objevilo krtin nepočítaně. Myši, doufám, se už nebudou držet tak těsně u chalup, zbylo po nich pod sněhem na loukách všude plno vyrytých cestiček.

Jaro ohlašují i nažloutlé kočičky vrb, jehnědy lísek a olší. Kočičkám osik však nemůžeme upřít jejich  prvenství. Co se dalších pupenů týká, dávají se do práce, na prohřátém okraji lesa, třešně ptáčnice.

O barvy při zemi se postarají jarní byliny. Bílé kvítky rozprostřely na podmáčených loukách bledule i kdejaký břeh potůčku je jimi ozdoben. Začínají se chystat petrklíče, orseje, sasanky, blatouchy a podběl. Na sluníčkem zahřátých místech rozkvétají narcisky.

Díky ti, přírodo, za tvoji krásu, pracovitost, letitou moudrost, klid a řád. Těším se na celý další rok, který přinášíš. A také si přeji, aby si všichni lidé uměli vážit nejen tebe, přírody, ale i našeho, lidského života.