S potěšením jsem kvitovala Seznamku. Partnera (zatím) nehledám, zda tomu tak bude za hodinu, za měsíc, za rok... to ještě nevím. Jak jsem ale napsala do inzerátu, hledám kamarádku svého věku … atd. (kdo chce, může si přečíst). Původně jsem tam měla i hledání kamaráda. Normálního muže, který by měl čas a zájem zajít na kávu, na procházku, na výlet.  V kamarádském duchu, bez „přátelství s výhodami“, jak je dnes populární tyto nezávazné vztahy prezentovat. Inzerát jsem podala bez své fotografie, protože se domnívám, že u kamarádského vztahu na vzhledu, výšce, váze, bujnosti kštice apod. nezáleží.

Po odpovědích typu: zavolej, musím ti něco důležitého říci; chci tě pomylovat apod. ….. jsem urychleně požadavek na Kamaráda vypustila. Ženám, které se mi ozvaly, tímto ještě jednou děkuji a doufám, že se časem poznáme osobně. Bohužel, ani jedna není v mnou požadované vzdálenosti. Auta jsem se před časem vzdala, jsem tudíž odkázaná na autobusy. Tak třeba se nějaká časem najde.

Fotografii a jméno jsem doplnila později. Chtěla jsem totiž uveřejnit příspěvek (jiný než tento), ale byla jsem redakcí upozorněna, že je k tomu potřeba celé jméno. Tak jsem rovnou dodala i profilovku.

Nač tento delší úvod? V době, kdy jsem tam ještě fotografii neměla, se ozval pán, dle způsobu vyjadřování inteligentní a s pěknou a spisovnou češtinou. Vyměnili jsme pár informací, a protože pán má na portálu fotografie, já považovala za slušné mu poslat i nějakou svoji. Co mne na jeho reakci zarazilo, byla informace o tom, že nejsem jeho typ. Hmm, ale to se snad mezi kamarády tolik neřeší..., běželo mi hlavou. Posléze jsem se dozvěděla, že se pán domníval, že jsem starší, nehezká, a tímto způsobem hledám partnera. Což by prý jemu nevadilo… hmmmm.

Případní čtenáři si možná řeknou, proč jsem tedy konverzaci ihned neukončila. No, dnes si to také říkám. Musím ale přiznat, že se mi s pánem hezky psalo. Vše v kamarádském duchu. Pán je vzdělaný, inteligentní, má zajímavé koníčky...

Bohužel, naprosto nečekaně přicházely šoky jeden za druhým. Jednou jsem se dozvěděla, že i přesto, že nejsem pánův požadovaný partnerský typ, třeba někdy, v budoucnu... Prý se zakoukal, poslal mi i zamilovanou báseň. A přiznejme si, která žena (byť momentálně partnera nehledá) by nebyla takovou romantikou potěšena. Pánovi jsem poděkovala s tím, že mi jde opravdu ale jenom o kamarádství.

Vzápětí přišel mail s informací, že si mne pán tímto testuje, zda mluvím pravdu. Dostávala jsem různý počet plusů či mínusů za to, jak jsem reagovala. Nabyla jsem tedy dojmu, že na druhé straně monitoru a klávesnice sedí parta kamarádů (nebo AI?), kteří se snaží mne tímto způsobem „tahat za nos“ a navrhla jsem setkání. Chtěla jsem si ověřit, zda je mé podezření oprávněné nebo zda je dotyčný skutečný člověk a jenom neví, co chce.

Pán tedy se setkáním souhlasil, i když v duchu „Pal/Nepal“ z filmu Limonádový Joe (přijedu/nepřijedu). Pobyli jsme spolu více než sedm (!) hodin, procházeli se v přírodě, konverzovali o všem možném a vzájemně si leccos vysvětlili. Alespoň jsem si to myslela. Zejména můj stáletrvající zájem o "pouhé" kamarádství.

Domnívala jsem se, že je tedy mezi námi jasno. Jenže jsem dostala další mail, z něhož jsem se dozvěděla, (znovu) že nejenom nejsem pánův typ, ale jako žena pro něj naprosto nepřitažlivá, dokonce jsem byla obviněna z dominance (a to jenom proto, že jsem odmítla při jízdě autem sedět vzadu, protože mi to nedělá dobře po zdravotní stránce). Další věty a hodnocení se nesly v tomtéž duchu, aby mi bylo JASNÉ, že pro tohoto pána jako PARTNERKA nepřipadám v úvahu. Hmmm, ale to jsem přece vůbec nikdy netvrdila ani nepožadovala.

Jediné, co prý pána na mě zaujalo, byl prý můj mozek…. (ach můj Bože, jak hluboko jsem klesla)… Sexymozek, to už tady jednou bylo... a jak to dopadlo, vědí nejenom čtenáři bulváru.

Tak nevím. Vlastně vím. Vím, co chci já. Poznat muže – kamaráda, protože mi chybí „mužský“ pohled na různé věci, „chlapský“ humor atd. Nepotřebuji ani „sponzora, ani zedníka, údržbáře, malíře pokojů“ atd. Mám dva takovéto kamarády, bohužel, životními zvraty odstěhované dost daleko, takže jsme odkázáni pouze na psaní či telefon. A já bych na to kafčo nebo procházku s nějakým mužským tak ráda šla... Ale vědí muži, co chtějí???

Pokud čtenářky/čtenáři dočetli až sem, a alespoň jednu/jednoho jsem rozesmála, budu spokojená.