Narodili se za komunismu a sametovou revoluci zažili jako děti nebo mladí dospělí, velmi mladí dospělí. Mohli už svobodně studovat, cestovat, poznávat svět a svůj spisovatelský talent využít psaním současných příběhů o problémech, které trápí jejich generaci nebo o věcech, kterými se naopak baví a kterým se smějí.

Takproč procházejí archivy a matriky, zpovídají pamětníky a potomky pamětníků, probírají se stohy černobílých a nahnědlých fotografií s vroubkovanými okraji? Proč sledují staré filmy a procházejí místy, jejichž genius loc ještě  stále vyzařuje dávno prožitá utrpení, hrůzy a křivdy?

Proč je jim někdy z toho, co se zjistí tak zle, že je to budí ze spaní, že to musí rozchodit, když to nejde rozdýchat, mají to zapotřebí? Proč riskují, že se vždy najde někdo, kdo jim řekne „že tak to přece nebylo, co ty o tom víš, vždyť jsi tenkrát ještě ani nebyl na světě! A nevykládej o tom, jak národ za komunismu trpěl, kdo držel hubu a krok, tak tedy rozhodně netrpěl. A nedělejte teď z odsunutých Němců hrdiny a chudáky, vždyť si odsun to zasloužili a žádné násilí se na nich nekonalo, to jsou jen výmysly pravdoláskařů!“  

Ano, se všemi citovanými výroky se setkávají, ale vždyť už ani jejich rodiče nepamatují 2. světovou válku a temno padesátých let, takže kdo by vlastně dnes měl o těch dobách psát, pamětníkům, pokud žijí, už se skutečně hodně třesou ruce…

Nestačí jim, co se o té době učili ve škole, ti starší se neučili pravdu a ti mladší nic. Jsou posedlí touhou uchopit věc po svém, přijít na kloub tomu, jak to skutečně tady bylo, ponořit se přes příběhy běžných lidí do ponorné řeky našich národních traumat, do toho našeho takzvaného českého údělu.   Ukázat, že nic není černobílé, že každý má možnost volby i když někdy musí volit menší zlo. Že každý nemůže být hrdina, ale že je  těžké se v dobách co „vymknuté z kloubů šílí“ pouze slušně chovat.

A tak dnešní padesátníci a čtyřicátníci o těch dobách píší a jejich knihy se kupují, půjčují se v knihovnách i mezi čtenáři, kteří netrpělivě čekají na další „Šikmé kostely a Sudetské domy“. Jazyk některých z nich je komplikovaný, plný metafor a rafinovaných spisovatelských metod, někteří zase píší prostě a tak nějak obyčejně, až to může čtenáře i zarazit. Mnozí pro zvýšení autentičnosti doplňují příběh dokumenty skutečnými i fiktivními.  

Jedno ale mají společné: Proti proudu času nám vzkazují prostřednictvím svých hrdinů, že nemáme zapomínat, že historie se neopakuje, ale rýmuje (Mark Twain), že je třeba mít hledí otevřené a přestat opakovat starodávná klišé, která nám kdysi nasadili do hlav vymývači mozků a vymítači  rozumu, vykouknout z bubliny své rodiny a připustit, že také existuje jiná zkušenost, než je ta naše. 

A tak jim poděkujme a čtěme je dál. Zde jsou mé další tipy:

Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty Schnirch

Lenka Chalupová - Kyselé třešně, Páté jablko, Svatojánské ořechy

Radka Denemarková - Peníze od Hitlera

Scarlett Wilková -  Ty chladné oči a Když přišli psi

Barbora Šťastná - Hotel Atlantic a Samotářky

Petra Klabouchová - U severní zdi

Markéta Prášková - Ester