Napřed se u metra na Chodově objevil plakát, zvoucí na galakoncert Josefa Zímy u příležitosti jeho osmdesátin. Pak jsem uviděla časopis Revue 50+ s jeho fotografií na titulní straně a rozhovorem uvnitř. A tak jsem se rozhodla, že na ten koncert půjdu. Tím spíš, že hotel Top, kde se pořádá, je tak blízko, že tam dojdu pěšky. Osmdesátník, to je tedy gól!

Zíma byl idol mých dívčích let. Jako dítě jsem ho poprvé viděla coby prince Radovana v pohádce o princezně se zlatou hvězdou. Pak začal zpívat v televizi, jedna spolužačka přinesla do školy jeho fotku a druhá vyprávěla, jak je Zíma navštívil na dětském oddělení nemocnice v Krči, kde byla dlouhodobě po operaci. Tu fotku jsem nějak usmlouvala a od té chvíle mě Zíma provázel doma i ve škole, s jeho fotkou u postele jsem usínala a po probuzení mě vítaly jeho černé jiskrné oči. Byl krásný, jeho hity jsem znala nazpaměť. Nejraději jsem ale měla slaďák "Do vlasů". Nosila jsem tehdy copy až na zadek a představa tajného polibku "jen sem, jen do vlasů" byla hodně barvitá. Sprcha přišla, když jsem si ve Vlastě přečetla o zpěvákově rodince, do které patřila i manželka, herečka Eva Klepáčová, a tehdy čtyřletá dcerka Zuzanka. Tu informaci jsem oplakala. Ale čas běžel a ideál Zímy ztrácel na intenzitě. Ještě jsem v 16 letech náhodně o prázdninách shlédla jeho vystoupení při tzv. mírové slavnosti, dokonce jsem od něj dostala i podpis, ale celkově to byla už jen "labutí píseň" mé lásky a zároveň i konec jeho kariéry coby popového zpěváka. Pak přešel na dechovku a tím ztratil mé sympatie docela, i když pro řadu lidí naopak neustále populární byl. Občas jsem ho zahlédla v televizi, jak uvádí pořady na Vlachovce, ty však po letech také skončily, a jediné informace, které se ke mně o zpěvákovi dostaly, souvisely s jeho malou rolí v muzikálu Hrabě Monte Christo a s jeho poměrně nedávným úrazem v divadle.

A teď najednou koncert osmdesátníka. V rámci svých ztřeštěných nápadů, které mě dosud neopouštějí, jsem připravila pro jubilanta symbolické dárky - 2 modré nafouknuté balónky, místo kytičky fialek alespoň fialku v květináči a dětský pouťový prstýnek. Na koncert mě doprovodil můj kamarád, který je mladší a Zímu už jako popovou hvězdu nezažil. Když jsem se mu svým neumělým chraplákem pokusila sdělit, že "nej, nej, nej, nejhezčí je láska ještě plachá" a že "co bylo, skončilo, začlo, co nebylo, už nejsme zamilováni", málem upadl smíchy. Ale na koncert se mnou šel.

Obecenstvo v sále tvořily samozřejmě většinou starší ročníky. Autobusy dovezly i mimopražské návštěvníky, dokonce jsem viděla i vozíčkáře. Když se pak Zíma přibelhal o holi na pódium, sevřelo se mi srdce a chviličku jsem litovala, že jsem si raději neponechala jen vzpomínku na ten koncert, od kterého uběhlo 47 let. Ale pak to začalo. Josef Zíma byl báječný. Když spustil, byl to zase ten princ, Pepíček a fešák, který si zachoval svou příjemný melodický hlas, vystoupení si moderoval sám a bezvadně si pamatoval všechny texty. I když to zkraje vypadalo, že se celý koncert ponese v rovině nostalgického smutku nad neúprosným stářím, netrvalo dlouho a zpěvák i obecenstvo se začali \"odvazovat\". Jubilant přezpíval ve zkratce svůj taneční repertoár, ke kterému si pozval i Pavlínu Filipovskou a Ivetu Simonovou, po přestávce pak následovaly staropražské "hašlerky" a šlágry nejznámějších dechovkářů. Atmosféra byla skutečně velmi srdečná a oslavenec měl upřímnou radost.
Kde bych si před časem pomyslela, že půjdu na koncert Zímy! Což, na koncert, ale že budu v závěru tleskat do rytmu, až roztleskám sál, podupávat a hlasitě halekat ("Kdyby to vaši věděli, kam já chodím v neděli)", tak tím jsem překvapila nejen svého kamaráda, ale především sama sebe.  

Článek Můj dívčí idol je dnes osmdesátník vyšel v květnu roku 2012. Dnes jej vydáváme znovu jako vzpomínku na zesnulého zpěváka, který dokázal oslovit několik generací.