Občas ke mně přijíždí na návštěvu dcera. Ta mladší. Píši mladší, i když má už 47. Ta starší má totiž už důchodový věk. Tato mladší dcera má však stále myšlení mladé a hezky se s ní debatuje. Přijíždí na víkendy, většinou na zcela obyčejné víkendy bez svátečního posvěcení. Máme spolu moc hezký vztah a mně se alespoň na chvíli pozitivně změní život.

Pro mne je to pokaždé velký svátek. Moje zdravotní problémy na čas mizí, špatná nálada se ztrácí kdesi v oblacích a náš pravidelný výlet do mého oblíbeného Gambáče, nebo do kavárny Anděl na sklenku něčeho dobrého a na popovídání přináší vždy pozitivní náladu. No, a doma? Tam mne moc těší, že už nevařím jen pro sebe, a tak se snažím o co nejlepší výsledek.

Nedávno jsme doma u kafe spolu probrali různé vývojové fáze starověkých civilizací, odsoudili jsme striktně všechny fundamentální ideologie, ať už ty náboženské, nebo politické, a připili jsme si na svobodu myšlení.

Náš historický exkurs jsem ukončil obecně známou myšlenkou raně křesťanského autora Tertulliana, který říkal i napsal, že věří, přesto, že to může být blbost. On to tedy prohlásil trochu slušněji. Ale ta moje verze je taková lidovější. Znamená to určitou situaci, kdy rozum ustupuje víře. Ani dnes to není nic neobyčejného.

Na podporu tohoto dávného tvrzení jsem dceři slíbil, stejně jako loni v létě svým klubovým přátelům, při oslavě mé osmdesátky, že se pokusím tady vydržet až do devadesáti, aby se tato myšlenka potvrdila.

Jsem jinak realista a pragmatik, ale občas můj rozum té slepé víře podlehne. Říká se totiž, že takoví lazarové, jako já, žijí dlouho, aby si všechny problémy řádně vychutnali. Na toto přání jsme si s dcerou připili, já svým oblíbeným červeným a dcera ginem s tonikem.

Nerad píši blbosti, ale tentokrát jsem učinil výjimku. Uvidíme časem, jak se život vyvine. Jak ten bezprostřední život náš, tak ten, obecně řečeno, život vezdejší.

„Credo, quia absurdum.“