Váš nový román se jmenuje Vekslačka. Co si čtenář pod tím názvem může představit?
Řekněme, že hrdinkou je chytrá žena, která by se v dnešní době skvěle uplatnila jako podnikatelka nebo finanční poradkyně. Jenže žila v časech, kdy bylo podnikání a jakékoli vyčuhování z davu považováno za zavrženíhodné. Prostě chtěla, aby se její rodina, její dítě mělo takzvaně dobře, takže využívala všech možných způsobů, jakými se za socialismu získávalo nedostatkové zboží.

Takže stála před prodejnou Tuzex? Vždyť před nimi postávali zásadně muži…
Jenže za těmi pěšáky před Tuzexy byli lidé, kteří celý byznys a šmelení s penězi a nedostupným zbožím řídili. A ona, jak říkám, byla hodně chytrá.

Počkejte, takže jde o příběh konkrétní ženy, která existovala?
Já ve svých knížkách vždy spojuju realitu a fikci. Někdo mi něco vypráví, já si z toho použiju zlomek, který mně připadá zajímavý, ale propojím ho se stovkou zlomků z jiných vyprávění. A když píšu, napadá mě spousta smyšlených situací a dialogů a typů lidí, kteří už ale jsou jen a jen moje fikce. V tomto případě to bylo podobné. Prostě jsem zkusila vytvořit životní příběh dívky, která toužila po penězích, po pěkných věcech. Může se zdát, že byla povrchní, jenže ona k takovému chování měla důvod. Ten příběh začíná v padesátých letech v období měnové reformy, kdy spousta lidí přišla o celoživotní úspory. Přemýšlela jsem, jaké to pro ně muselo být, jak je to poznamenalo, jak bych se v takové situaci chovala já.

Proč jste si vybrala zrovna toto téma, prostředí veksláků?
Jde o prostředí, ve kterém jsme před listopadem 1989 žili všichni. Pamatujete, že se tehdy místo výrazu nakupovat používal výraz shánět? Pořád se s něčím šmelilo, prodavačky nechávaly známým pod pultem zboží, které běžně nebylo k dostání. Povídala jsem si o té době s mladýma holkama a ony si vůbec nedovedou představit, že si člověk nemohl v obchodě vybírat ze spousty věcí. Vím, že řada lidí říká, že tehdy byl život jednodušší, některým připadal lepší. Je to věc názoru, zkušeností. Někdo tvrdí, že je povrchní hodnotit život podle toho, jestli si můžeme v obchodě vybrat z dvaceti džínů. Někdo po džínách vůbec netoužil, někdo byl schopen udělat cokoli, aby je získal. Ten příklad s džínama jsem použila samozřejmě jako zjednodušení, ale celkově mi doba, kdy se pořád něco shánělo, přišlo jako skvělé téma, protože se vekslování vlastně týkalo všech. Vyprávěl mi jeden pán, jak mu veksláci připadali odporní, ale nakonec si od nich stejně šel bony koupit, protože chtěl udělat radost vnučce, která po něčem z Tuzexu toužila.

Myslíte, že bude bavit spíše starší nebo mladší čtenáře?
Myslím, že u této knížky se čtenáři podle věku dělit nebudou. Předešlý román Když přišli psi, který se odehrává za války a týká se partyzánů, dobře hodnotí i hodně staří pamětníci i mladí lidé, kteří mi teď píšou, že tu dobu znali jen z dějepisu, nepřipadala jim zajímavá a teď změnili názor. A ti staří píší, že přesně tak to bylo. Věřím, že s Vekslačkou to bude podobné. Kdo prožil dobu od padesátých do konce osmdesátých let, vrátí se tam, kde to znal. Kdo neprožil, možná bude zírat, čeho jeho rodiče a prarodiče byli schopni.

Nebojíte se, že román vzbudí kontroverze? Když přijde řeč na život za socialismu, lidé jsou schopni se pohádat. Někdo tvrdí, že nebylo až tak zle, jiní nechápou, že někdo může na dobu nesvobody vzpomínat v dobrém...
Nejhorší by bylo, kdyby knížka nikoho nezaujala, kdyby se o ní nemluvilo. Rozumím tomu, že vzpomínky lidí bývají zkreslené, značně subjektivní. Vždyť i lidé, kteří prožili dětství a mládí v hrozné době války, často vyprávění začínají větou: moje dětství bylo krásné. Máme tendence to špatné vytěsňovat. Takže chápu, že někdo, kdo měl v sedmdesátých letech malé děti, klidnou práci a dostal z podniku byt, může tu dobu považovat za dobrou, zatímco někdo, koho komunisté připravili o rodinný majetek a neustále mu házeli klacky pod nohy, má vzpomínky šílené a opravdu na té době nic dobrého vidět nemůže.

Setkáváte se čtenáři? Plánujete nějaké akce?
Občas vyjedu na setkání do nějaké knihovny. Vždycky je to tak příjemné, že mám pak hned chuť do dalšího psaní. Teď mám před sebou Knižní veletrh v Ostravě, kde budu v sobotu 22. března. A na 7. dubna je naplánována autogramiáda a setkání se čtenáři v Knihkupectví Dobrovský na Masarykově nádraží v Praze. Vždycky se divím, že na ta setkání vůbec někdo přijde a když je tam pak dost lidí, zírám. Tak kdyby si někdo z čtenářů i60, z nichž mnohé znám jen podle jména, chtěl přijít popovídat, budu ráda.

Scarlett Wilková se věnuje řadu let novinářské práci, v poslední době se dala na psaní knih. Její román Až uvidíš moře se stal bestsellerem, jeho úspěch loni zopakovala kniha Když přišli psi. Kromě toho vydala i další romány s názvy Ty chladné oči a Desetkrát a dost. Léta spolupracovala se společností Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa.