Neměli bychom podléhat iluzi, že jen zdravé a aktivní stárnutí z reklamy na zubní náhrady je tím jediným možným. To jsou slova socioložky Lucie Vidovičové, která se zabývá jevy spojenými se stárnutím a je jednou z největších odbornic na toto téma. Realita je opačná. V posledních letech přibylo lidí, kteří si spokojený život, zdraví a dobrou kondici spojují výhradně s aktivním životem, přesněji, s neustálým podáváním výkonů. Na jedné straně je mnoha studiemi a výzkumy prokázáno, že lidé, kteří jsou v pohybu, mají koníčky a žijí společenský život, bývají ve vysokém věku zdravější fyzicky i psychicky a mají optimističtější pohled na svět, než ti, kteří žijí osaměle, nechodí do společnosti a nezajímají se o to, co se děje kolem nich. Na straně druhé se mnohdy stává tlak na aktivní život a dosahování stále dalších a dalších cílů poněkud otravný a ubíjející.

„V poslední době se setkávám s tím, že si moji vrstevníci při odchodu do penze kladou cíle a úkoly. Co by se chtěli naučit, kam by chtěli vylézt a podobně. Když řeknu, že žádné takové mety nemám, dívají se na mě divně,“ říká pětašedesátiletá Lenka, učitelka. „Mým jediným cílem je po odchodu do penze nějakou dobu každý den dlouho spát, nevidět žádné dítě a nejet na žádný výlet, kterých jsem si v práci užila až moc,“ říká.

Dříve bývalo stáří spojování se zklidněním. Nyní naopak se zvýšenou aktivitou. Problém je v tom, že každému vyhovuje něco jiného a pokud se někdo snaží podléhat trendům, nepřinese mu to radost a pohodu. Sice dělá to, co považuje za správné, ale nepřipouští si, že podvědomě touží po něčem jiném – takzvaně nesprávném.

Mnoho lidí vidí na stáří dobré právě to, že má čas dělat to, co dříve z různých důvodů dělat nemohli. Pro někoho to je výuka cizích jazyků, pro někoho cestování, pro někoho jiného třeba dlouhý spánek do desíti dopoledne.

„Stáří bývá někdy označováno jako období svobody od a svobody k, tedy čas, kdy už řadu věci nemusím, ale spoustu ještě mohu. Zároveň si díky tomu můžeme uvědomit, že život není přímá linka, spíš se podobá horské dráze s většími či menšími výstupy, které střídají období v údolích či roklinách. Paradoxní je, že tyto životy žijeme ve společnosti, která je založená na funkci rostoucí přímky bez konce, ve společnosti růstu. Ale i zde se věci pomalu mění, možná pomalu, ale jistě. Ne-růst je novou mantrou, která – podle mne zcela správně – nastavuje zrcadlo přesvědčení, že se dá jít jen dopředu anebo jen stále stoupat do kopce. Nedá. A stáří je toho důkazem. Je to životní etapa, která nabízí zastavení se, rozhlédnutí a potěšení z cesty, kterou máme za sebou,“ uvádí socioložka Lucie Vidovičová v knížce z Nuly na sto, kterou vydala společnost Elpida zaměřená na pomoc lidem ve vyšším věku.

Ne – růst je výraz, kterému někteří mladí výkonní lidé nemusejí zcela porozumět. Mnozí si pod ním vůbec nic nedovedou představit. I lidé středního a vyššího věku mají často problém se s ním ztotožnit, představit si pod ním něco pozitivního, prospěšného. Životní filozofií většiny nyní je dosahovat stále vyšších cílů, lézt na stále vyšší hory, ujet na kole stále víc a víc kilometrů, vydělat víc a víc peněz. To je samozřejmě fajn, ale pokud někdo prožije život v přesvědčení, že stejné výkony bude podávat stále, i ve stáří, může být realitou více či méně zaskočen. Třeba to jednou nepůjde. Nebo půjde. To nikdo předem neví. Ale pokud to nepůjde, je dobré vědět, že se dá spokojeně a pěkně žít nejen v růstu, ale i v ne-růstu.