Rok za rokem utekl a najednou se přiblížilo stáří. Fakt? Jo fakt. Vždy jsem se chlubila, že stárnout budu s grácií. Vždyť je to etapa jako každá jiná. Dětství, puberta, někam jsem dorazila, dokončila vzdělání, práce, manžel, děti, aktivní věk, rozvod, děti vylétly z hnízda a ... je tu důchod (no hrozné slovo).

Rady jak žít, čím se zabývat, co vypustit, co jíst atd. se nám nabízejí ze všech stran. Ale každý jsme jiný, každý máme citlivou stránku jinak přizpůsobenou na karamboly, každý je řešíme jinak.

A já marně hledám to své stárnout s grácií. Nojo jak, když se začíná ozývat fyzická schránka? Tu bolí záda, jindy zase něco jiného. Někdy se tomu zasměji a jdu to rozchodit ven. Jindy mi už tak do smíchu není, protože řeším s dcerou to, či ono. Stejně si tím musí projít sama. Poradit můžeme, ale to je tak asi všechno. Žili jsme v jiné době a někdy mám pocit, že i ty mé rady, opřené o vlastní zkušenosti nelze předat.

A tak se uchyluji k tomu, že přemýšlím, čím si udělat radost, malou, jen tak pro mne, abych se dostala k tomu "stárnout s grácií". Mít se stále na co těšit. To je ono. Někdy je to vycházka lesem, jindy koncert dobré hudby, pak návštěva dětí a vnoučat. Nebo jen se těšit na dobrou knížku, kafe s kamarádkou, ale i lenošit v pelíšku a poslouchat mluvené slovo, úryvky z knížky. Je vlastně úplně jedno co, hlavně něco, na co se těšit a z čeho se dokázat radovat, zasmát se...to je to stárnutí s grácií, udělat si čas na sebe a umět mít radost z maličkostí...