Když začal chodit, tak nechodil ale lítal, všichni museli být v pozoru. Do tří let nemluvil. Koupila jsem mu knížku od Josefa Lady s obrázky a říkankami. Myslela jsem, že s ním bude snacha číst. Ale ona tu knížku darovala známým. Když na tříleté prohlídce jí doporučil lékař, že by mu měla číst, tak koupila nějakou knížku a trochu mu četla.

Pak vnuk nastoupil do školky. Tam měl takové problémy s neposlušností, že mu učitelka vykloubila rameno. S tím měl potom problémy ještě několik let. Dokonce byl kvůli tomu tři týdny v lázních. Od tří let vždy o prázdninách byl 1 týden u nás na venkově. Snažila jsem se vždy po dobrém, ale důsledně, napravovat chyby výchovy. Např. pokaždé v obchodě něco chtěl a když jsme s manželem to odmítli koupit, hrozně vyváděl - lehl si na podlahu a řval. Manžel, jeho děda, ho odnesl z obchodu pryč. Když jsem vyšla za nimi, tak už byl v klidu. Celý incident jsem s ním probrala, vysvětlila mu, co bylo špatně a proč jsme to nekoupili. Příště zase něco chtěl, ale už se nevztekal, nikdy jsme mu takhle nic nekoupili. A to právě proto, že jeho máma mu všechno koupí.

O prázdninách po 4. třídě byl u nás bez rodičů naposledy. Byly u nás i další vnoučata. Dala jsem jim k obědu karbanátky s bramborem a zeleninou. Všechny děti vše snědly. Jen on nechal brambory. Brambory nejím, oznámil. Řekla jsem úplně v klidu - dobře, když nejíš brambory, nemůžeš mít odpoledne ke svačině palačinky.  A on všechny brambory snědl.

Když si pro něho rodiče přijeli, tak jsem řekla snaše, že už chápe, že u nás je to trochu jiné. Na rozloučenou povídal, že u nás jsou jiná pravidla.
Zřejmě doma řekl, že už k nám nechce, protože od té doby k nám na prázdniny nejezdí a radši je na tabletu doma v Praze.

A tak to šlo několik let. Teď je mu 12 let. To, že odchází od slavnostního stolu, to nikdo nikdy neřešil. Že je celé dny na tabletu, a přitom se cpe sladkostmi, to také nikdo neřeší. Má nadváhu, doktor doporučil snížit váhu, ale jak, to už jim neřekl. Tak to také nikdo neřeší.

Nejhorší na celé situaci vidím to, že když k nám přestal jezdit, tak jsme si s manželem vlastně oddechli.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)