To si fakt cením, protože volám vždycky já. Když mu chci zavolat, musím vybrat vhodný čas. Kuba ráno dlouho spí, znaven ponocováním – on v noci mimo jiné maluje – takže nejdřív kolem jedenácté. Pokud se mi podaří, aby zvedl mobil, můžu očekávat sice zdvořilé, leč dost jasné upozornění, že nemá čas, jelikož maluje. To je chvályhodné, neb je malířem na volné noze a živí se vlastní tvorbou. Takže náš hovor probíhá zcela standardně, asi takhle:

  „Čau Kubo!“

  „Čau mami!“

  „Jak se máš?“

  „Jo dobrý. A ty?“

  „Taky dobrý.“

  „Co děláš?“

  „Maluju.“

Pauza. Vyčkávám.

  „Budu mít výstavu.“

  „Kde?“

   „V Mnichově (Vídni, Španělsku, Kutné Hoře…)“

   „Tak to je super!“

  „Jo. Akorát musím malovat. Nestíhám.“

  „Tak ahoj.“

  „Ahoj mami. A zas zavolej.“

Dnes mi chlapec zavolal sám. Seděl ve Vrtbovské zahradě a čekal na honorář za obraz. Nemaloval, tak si vzpomněl na svou starou matku.

   „Ahoj mami.“

   „Ahoj Kubo, ty voláš z toho Mnichova?“

   „Ne, musel jsem se vrátit. Zapomněl jsem podepsat obraz, co se včera prodal.“

   „A jak bylo v tom Mnichově?“

   „Jo, super, jen ta cesta tam byla strašná.“

Pak mi synek vykládal, jak potřeboval odvézt obrazy do Mnichova a kamarád mu dohodil kamaráda, co má dodávku, že tam s ním pojede. Jenže kamarád kamaráda si utrhl koleno nebo co, a tak pověřil svého stařičkého tatínka, aby do Mnichova jel on.

Obrazy byly naloženy – a jsou to velký plátna, můj syn není žádnej malej formát, starý tatínek nastartoval a vyrazili. Na dálnici začala dodávka trucovat. Nafta se ztrácela z nádrže a vevnitř to povážlivě páchlo spálenou gumou. Krokem dokodrcali do městečka Stříbro a tam z posledních sil hledali autoservis. Stařičký tatínek kamarádova kamaráda byl zoufalý, nafta i slzy tekly proudem. Na náměstí se nějak nemohl tatínek zorientovat a několikrát kroužil kolem dokola, přičemž dodávka za sebou zanechávala zřetelnou stopu. Než našli autoservis, dostali ještě pokutu za znečištění Stříbra nebezpečnou kapalinou.

V autoservisu odhalili závadu a oznámili plačícímu tatínkovi, že dodávka není schopná další jízdy, a to nejmíň tak dva dny. Tatínek plakal, Jakub surfoval v mobilu. Hledal autodopravce a nalezl. Hned v té samé ulici, v jaké s dodávkou stáli!

   „Máte kliku! Právě jsem chtěl rozdělat dodávku, blbnou mi brzdy,“ zahalekal bodrý dopravce, „ale do Mnichova to snad dojede. Počkejte moment, jsem tam v cukuletu.“

Dopravce se v cukuletu dostavil. Jakub přeložil obrazy z nepojízdné dodávky do dodávky nebrzdící, tatínkovi dal litr na vlak a dopravci svých posledních litrů pět.

Do Mnichova se dostali i s porouchanými brzdami a Jakub stihl instalaci i vernisáž.

   „Mami, dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se dodávka podělala na dálnici v Německu a ne ve Stříbře?“

Nedovedla jsem si to představit. Hlavně jsem si hezky popovídala se synem, co seděl ve Vrtbovské zahradě, čekal na honorář a nudil se.