Jednou jsem někde četla výraz helikoptéroví rodiče. Byli tak označováni lidé, kteří nadměrně pečují o své děti, létají nad nimi jako helikoptéry a mají přehled o každém jejich kroku, ba o každé jejich myšlence. Přesně tak se snacha chová. Vnuka neustále vozí z kroužku na kroužek, každou hodinu má doma pro něj nachystánu nějakou aktivitu. Když jsme byli společně na chatě a on si je tak seděl na trávě a dloubal klackem v potoce, snacha řekla, že takto nemůže marnit čas. Namítla jsem, že dítě přece potřebuje také trochu nudy, bloumání v myšlenkách, klid.

„Tomu nerozumíš, dnes jsou nové vědecké poznatky o vývoji dětského mozku,“ řekla.

Já jsem vychovala tři děti. Dcery mají vysoké školy, syn má průmyslovku a vede s kamarádem úspěšnou malou firmu. Nemám pocit, že bych je vychovala špatně, přestože jsem je nechávala dloubat klackem v hlíně, běhat samotné po lese u naší chaty a do kroužků jezdili od deseti let samy autobusem. Měla jsem je pod kontrolou, ale nedirigovala jsem je, nechávala jsem je, aby si samy vybraly co je baví. Takže jedna dcera chodila na kreslení, druhá do baletu, kluk do modelářského kroužku.

Vnuk chodí do všech kroužků, které ve městě jsou. Má drahou výbavu na hokej, drahé kolo, brusle, lyže. Nesmí si vybrat u mě doma nějakou ze starých knížek, snacha řekla, že to nejsou knihy, které by ho motivovaly a číst jen tak nějaké blbosti jsou podle ní ztráta času. Neustále mu dává luštit nějaké úlohy, hlavolamy a tak. Kluk je dost drzý, ale nic se mu nesmí říct, protože tím bychom podle ní sráželi jeho sebevědomí. „V dnešní dobře uspějí jen lidé sebevědomí a sebejistí,“ tvrdí snacha.

Syn do výchovy malého moc nemluví. Říká, že to nechává na manželce, cituji: „Ona tomu rozumí, vzdělává se v psychologii, myslí to dobře.“

Vánoce u nás proběhly tak, že kluk skákal, řval, měl hlasitě puštěný tablet, takže jsme si nemohli povídat, protože nebylo slyšet ani slovo. Když jsem řekla, aby to ztlumil, snacha odpověděla: „Ale proč by to měl ztlumit? Má to na normální hlasitost.“

Když jsme chtěli jít na procházku, nakonec to nešlo, protože se snacha kluka zeptala: „Chceš jít ven?“ A on odpověděl. „Ne.“ Takže jsme všichni seděli doma. Další den totéž. Nasněžilo, svítilo slunce, navrhla jsem malý výlet.

„Chceš jít?“ zeptala se snacha.

„Ne,“ odvětil devítiletý kluk a celá rodina seděla doma. Tedy, já jsem se projít šla. Syn se tvářil nešťastně, viděla jsem, že ho ten neustálý hluk doma taky nebavil, ale nechtěl si to pokazit, tak tam pořád seděl. Dcery říkají, že výchova snachy je děsivá. Ony tak své děti neobskakují, jsou na ně přísnější. Tvrdí, že tak malé dítě přece nemůže rozhodovat co chce a nechce a když se řekne, že se jde na procházku, má jít.

Dlouho jsem se neodvažovala na toto téma něco říkat, ale tentokrát jsem vybuchla jak papiňák. Řekla jsem, že devítileté děcko by nemělo rozhodovat, co se bude dělat, kam se půjde, zda se někam půjde, co se bude a nebude jíst. Nesměli jsme mít ani na Štědrý večer rybu, protože snacha řekla, že malý ji nerad vidí, že on bude mít řízek, tak bychom všichni měli mít řízek. Když jsem řekla, že bychom mohli mít obojí, ať si každý vybere, odpověděla, že malému prostě nedělá dobře, když rybu vidí. Zasmála jsem se a řekla jsem, že nechápu, jak pozná, co v trojobalu je, zda ryba nebo vepřové. Snacha odvětila, že mu nebude lhát, že má právo vědět, co na stole je.

Připadá mi šílené, aby se celá rodina řídila tím, co rozhodne dítě.

V polévce musí být určitý druh těstovin, čaj musí být určité značky, když se kluk rozhodne odejít od stolu, nikdo mu neřekne, že to není slušné. Jí s tabletem. V devíti letech obědvá a má u toho na stole tablet. Rozčílila jsem se a řekla jsem, že u svátečního stolu ten tablet nebude. Zuřil, brečel, snacha řekla, že jsem zkazila vánoční pohodu. Syn mi pak také vyčetl, že jsem na vnuka moc přísná.

Vždycky jsem se těšila, až budu babička. Představovala jsem si, jak ke mně vnoučata budou jezdit na chatu, jak si je budu rozmazlovat, hýčkat. S dětmi od dcer to celkem jde, jsou, myslím, vychovány k určité skromnosti a poslušnosti, i když samozřejmě lumpačí, zlobí, ale to je přirozené, jsou to děti. Ale o vnuka mám obavy. Roste z něho sebestředný jedinec, který je přesvědčen, že svět se točí kolem něj. Matka nad ním létá jako jeho ochranitelka. Nedovedu si představit, co bude, až ten kluk jednou někde narazí, až bude muset poslouchat v práci nadřízené a podobně.

Kamarádky říkají, že takové helikoptérové matky, jako je moje snacha, jsou nyní běžné. Že se tím nemám trápit, že jí do výchovy rozhodně nemám mluvit. Jenže já jsem ztratila sílu předstírat, že mi to nevadí. Vadí mí to šíleně. Den ode dne víc. Je ze mě protivná tchyně. Přesně tak, jak jsem to nechtěla.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)