Na nočním nebi bylo rušno. Začínalo svítat, Sluníčko se probouzelo, už mrklo očkem na Zem. To už musely být všechny hvězdičky ve svých obláčkových postýlkách a měly zhasnuté své lampičky, s kterými v noci svítily.

Měsíček, jejich tatínek, se chodil dívat, jestli už spinkají. Ale co to? Jedna postýlka byla prázdná! Tam měla být malá, zvědavá a trochu neposedná hvězdička Jasněnka. Ale nebyla. Jasněnka se ukrývala za mráčkem a chtěla zůstat vzhůru, aby viděla, co se děje dole na Zemi, když vyjde Sluníčko. V noci všechno spalo a ona byla zvědavá. Jenže najednou zafoukal vítr a Jasněnku sfoukl. Padala a padala dolů na Zem. Jak padala, představovala si, kam asi spadne?  Do měkkého mechu, nebo do modrého jezírka a to se trochu bála, nevěděla, jestli umí plavat nebo na velkou louku?  Spadla mezi vysoké stromy a lampička jí zhasla. Ocitla s v černém, hlubokém lese, kam ani světlo jejího tatíčka Měsíce nedopadlo. Co teď? Hvězdička se bála, začala plakat a naříkala, co má dělat?  Tatínek Měsíček se na ni bude určitě zlobit, že byla neposlušná. A jak se vrátí na nebíčko?

Najednou se něco mihlo kolem ní a sedlo si to na větev stromu nad Jasněnku. Byla to zrzavá veverka Čiperka, která slyšela její pláč. Prohlédla si Jasněnku a zeptala se, proč tak naříká? Hvězdička jí s pláčem řekla, co se jí stalo a neví, co má dělat.

"To ti neporadím, já dovedu vylézt na nejvyšší strom, ale žádný nedosáhne až do nebe. Víš, co, půjdeme se zeptat lišky, ta je chytrá, chodí i mezi lidi, třeba poradí."

A šly. Liška si hvězdičku prohlédla a řekla: "Chodím mezi lidi, ale jak vylézt tak vysoko, nevím, ale pojďme k jezevci, je starý a moudrý, mnoho toho zažil, třeba poradí." A tak šly.

Jezevec se zamyslel, chvíli mu to trvalo, ale nakonec řekl: "Pojďme za jelenem. Ten má silný hlas, dovede hodně troubit, a třeba ho tvůj tatínek Měsíček uslyší. Musíme ale počkat, až bude tma a Měsíček vyjde na oblohu." 

Tak čekali, zatím se hvězdička od zvířátek dozvěděla, jak se žije na Zemi a co dělají. Veverka sbírá oříšky, liška shání potravu pro svá liščata někdy až na dvorku lidí a jezevec se stará o čistotu lesa. Viděla i velký kopec z jehličí a jezevec ji vysvětlil, že je to mravenčí hrad, kde všichni bydlí, Mají svou královnu, o kterou se starají a ona stále klade vajíčka, ze kterých se vylíhnou noví mravenci. Vajíčka mají své chůvičky, které o ně dobře pečují, ve dne je nosí na sluníčko, aby se ohřála a večer nebo když prší je zase nosí do hradu do jejich postýlek. Tak hvězdičce uplynul čas, než přišel velký jelen. Hned se zeptal jezevce, co se stalo. Jezevec vyprávěll, jak se Jasněnka ze zvědavosti dostala k nim do lesa a jak moc by chtěla zpět na nebíčko do své obláčkové postýlky. Ale má slabý hlásek, na nebi ji nikdo neslyší a určitě se po ní shání i její tatínek Měsíček. Tak jelena prosí, aby na Měsíc silně zatroubil aby to tatínek na nebíčku slyšel. Ostatní zvířátka také jelena prosila, aby Jasněnce pomohl. Jelen si tedy hodně nadechl a zatroubil, jak nejvíc uměl. Poprvé se nedělo nic, ale po druhém zatroubení se ozval Měsíček, co se děje, že na něho jelen troubí? 

V tom už přiběhla k jelenovi malá Jasněnka a prosila, aby jí tatínek pomohl na nebe. Měsíček řekl: „ Pomohu ti, ale musíš mi slíbit, že už to nikdy neuděláš.“ Poslal na paseku silný stříbrný paprsek, po kterém se hvězdička vyšplhala nahoru. Poděkovala zvířátkům, že jí pomohla, a běžela se svou lampičkou, která se jí zase rozsvítila, svítit na nebíčko. Měsíčkovi slíbila, že už nikdy nebude neposlušná, ale měla radost z toho, co se dozvěděla o životě lesních zvířátek a vyprávěla o tom ostatním hvězdičkám sestřičkám.

FOTO: Zdenka Jírová