Domov slunného stáří.

Několikrát za rok docházím do bývalých jeslí za bývalou kolegyní. Teatroložkou, historičkou, babičkou pěti vnoučat. Bydlí na pokoji s další paní, každá má na své skříni televizi.

Hanka si přeje feferonky, zavináče, utopence a pikantní chlebíčky, neb strava je zde sice vyvážená, leč fádní.

K adventnímu setkání jsem přinesla hrající skříňku s dvěma štamprličkami a v igelitce becherovku. Sestřičky to tolerují.

Hanku nezajímá, kolik jsem napekla cukroví a kolik mám zabalených dárků.

Chce vědět, jak je na tom české divadlo, film a výtvarná scéna.

Vzpomínáme na léta zmaru a léta zdaru v divadelní redakci. S nadhledem komentujeme naše osobní vzpoury, touhy a pády.

Vím, že potřebuje péči. Vím, že má skvělou rodinu. Ale nikdo ji už nerozchodí.

Broukáme si naši oblíbenou písničku Karla Plíhala.

"Ráda se miluje, ráda jí, ráda si jenom tak zpívá, vrabci se na plotě hádají, kolik že času jí zbývá. Než vítr dostrká k útesu tu její legrační bárku a Pámbu si ve svým notesu udělá jen další čárku."

Smějeme se jako holky, které mají za sebou první rande.

Loučíme se na několikrát. A pak troje dveře na zámek a cesta nevlídným sídlištěm. Vlítnu do vagonu metra s mlhou na očích a smrkám.

„Jste v pořádku?“

To mne oslovili kluci s černými motýlky.

„Jo jo, v pohodě," šálím sebe i je. „Jdete do tanečních?“

Šklebí se.

„Nebaví vás to?“

„Ani moc ne.“

Jasně, mě to tenkrát taky moc nebavilo.

Ve sluchátkách mi zní chytlavá melodie.

"Psáno je v nebeské režii, a to hned na první stránce, že naše duše nás přežijí v jinačí tělesný schránce. Úplně na konci paseky, tam, kde se ozvěna tříští, sedí šnek ve snacku pro šneky - snad její podoba příští."

Než kluci vystoupí na Míráku,  slyším od nich pětkrát  Nashledanou!

Měla bych dojet na konečnou, ale na poslední chvíli se hrnu z vagonu o stanici dřív.

Potřebuji si zopakovat nějaké taneční kroky.

Smím prosit, živote?