Tento týden na horách je plný mlhavých dní. Nevadí nám to, užíváme si procházek s Betynkou a ta se, jak známo, zimy nemůže nabažit. To je radosti na stráni. Je to tam vyježděné od bobů, umrzlé, vyšlapané, pěkně se jí tam běhá.

Sněhu je tak akorát na běžky, přimrzá to, nepropadám se.

Vystoupám na planinu, mlha se valí po hřebeni. Zajíždím ke skupině hustých smrků se spoustou čerstvých šišek vonících pryskyřicí. Odjedu dál a vůně mizí, musím se zastavit až pojedu zpátky.

To také dělám. Vůně je silná. Zavírám oči, zhluboka dýchám studený vzduch s krásnou vůní lesa, až překvapivou v mrazivém prosinci.

Jedu dál, je vidět asi na 50m, ale stopu už mám projetou. Vytvořila jsem si ji tady pro sebe, jednoho osamoceného běžkaře. Sníh vrže pod lyžemi, je slyšet jen křupání hůlek. Zastavuji se, hustá mlha se valí kolem mne, naslouchám hlubokému tichu.

Jedu k druhému lesíku. Na silnici zahlédnu světla známého traktoru. Neveze krmení, má přívěs s obrázkem kravičky na plachtě. Majitel stěhuje další zvířata do ohrady ke své chalupě. Traktor v mlze mizí, zase je ticho.

U lesíka mlha trochu prořídne a já se zastavím tam, kde se vždy kochám výhledy do krajiny. Dnes jsou to jen obrysy a siluety. Je to tajemné, kouzelné, skoro až tísnivé.

Sjíždím šikmo svahem dolů k chaloupce. Betynku už vidím za oknem.

Páníček jí otevře okno. Štěká, že jsem ji nevzala, ale pak nastane radostné přivítání.