Byla neděle a ještě k tomu státní svátek.

V 5.50 mě něco vzbudilo. Takový trochu tlumený, ale vytrvalý hluk. Auto nebo letadlo? Chvíli jsem přemýšlela, co by to asi tak mohlo být, zvuk se neměnil a pak jsem to identifikovala. Syn luxoval! No, není on vážně magor? Já sice vždycky, když dědeček nadává na to, co kde zase ten "náš debil" udělal, nebo když huláká, protože ve stodole není nic na svém místě, říkám, že snad je to takhle v každém případě lepší, než kdyby bylo všechno vzorně vyrovnané a uložené v regálech tam, kam to patří a syna jsme měli postiženého na vozíku. Měl na to přece po nehodě s těžkým úrazem mozku docela pěkně našlápnuto. Nebo možná ještě na něco horšího, fatálního. V lepším případě třeba na doživotní pobyt v kómatu na spinální jednotce. Difúsní axonální poranění mozku s tříštivou zlomeninou atlasu a čepovce, tedy prvního a druhého krčního obratle skutečně nemívá dobrou prognózu.

Naštěstí se i zázraky dějí. Kdybych byla věřící, nechala bych třeba jako poděkování postavit kapličku. Takhle si jenom s vděčností každý den připomenu, že i když nic už vůbec není takové jako dřív, přece jenom stojí za to žít.

A tak ať si holt ten náš "pořádníček" doma ve svém bytě klidně v neděli po ránu luxuje. Manželku na to totiž nemá... Neunesla to, že on už prý není ten, koho si před ani ne čtyřmi roky brala. Pro tuhle generaci totiž nějaké sliby, co si vždycky lidé při sňatku dávali, tedy stát si po boku "v dobrém i ve zlém, v bohatství i v chudobě, ve zdraví i v nemoci, dokud nás smrt nerozdělí" prostě nefungují. 

Po deseti minutách už mi ale to luxování začalo vadit tak, že jsem myslela, že tam k němu dojdu. Po čtvrthodině jsem vážně vstala, ale hned si radši zase lehla. Polštář jsem si dala přes hlavu a pomyslela jsem si, že je potřeba myslet pozitivně, že to, co se vedle v bytě děje, je vlastně úplně úžasné a potlačila jsem v sobě chuť zařvat aspoň do toho polštáře něco sprostého.

Za další dvě minuty, teda sedm minut po šesté hodině lux konečně ztichnul. Petr už asi měl, na rozdíl ode mě, doma uklizeno a já mohla zkusit ještě na chvilku usnout. V noci mi to moc nešlo, dost často se mi to teď stává, ale po tomhle časném probuzení jsem usnula s úsměvem na rtech a spalo se mi moc hezky...