Sice o týden později, ale do rána nám nasněžilo. Tedy, ne že by už v týdnu vločky občas nepoletovaly, ale skutečně nasněženo jsme měli až dnes po ránu. Velkou radost jsem z toho neměla, navíc když si člověk uvědomí, že už se i ten svatý chová stejně, jako většina lidí dnes. Nějaká kázeň a pořádek je jim cizí, týden sem nebo týden tam, co na tom záleží...

Za dveřma na mě čekal zrzavý venkovní kocourek. Je to letošní kotě, teď už tedy skoro velký kocour, ale myslím, že sníh viděl chudina asi poprvé ve svém životě a moc se mu nelíbil. Do tlapiček to studí a jíst se to taky nedá, tak k čemu je to dobré? Takže se tvářil nespokojeně, na rozdíl od borderky Debie, která už těch sněhů zažila spoustu a má sníh ráda. Je to už stará dáma, ale pro její obdivuhodnou schopnost udržet se při životě, přes to, že jako štěně sežrala celou pixlu odčervovací pasty pro koně a veterinářka jí tehdy nedávala velkou šanci, pak dokonce i přežila přejetí autem a za tu dobu, co je u nás, přežila dva vlky, Besta a Čendu, jí říkáme "Nesmrtelná teta". Nebo taky "bordel kolie", protože to, co ona dokáže udělat z klacíku nebo polínka za binec, to se hned tak nevidí.

No ale co naděláme, zima je prostě tady. Jestli já jsem si jí náhodou nepřivolala tím mým včerejším večerním pečením. Místo nějakých buchet nebo koláčů jsem upekla tři plechy vanilkových rohlíčků. No zkušební várka, ne? Abych se ujistila, jestli to ještě umím, jestli jsou ty loňské zavařené vlašáky v pořádku, když letos žádné nebyly a taky jestli nám náhodou něco nemíchají do másla... Ale všechno je v pořádku, stejně jako každý rok, tak zaplať pánbůh.

Slepičky ráno sice vylezly z kurníku do sněhu, aby zkontrolovaly, co jsem jim nasypala, ale po snídani si je kohout Lojza odvedl do sena v koňském přístřešku. Tam je nohy studit nebudou. No a kuřata, puberťáci - tučňáci se holt můžou učit lyžovat, než sluníčko ten ranní sníh rozpustí :-). V pátek jim bylo šest neděl a jejich maminka zřejmě nabyla dojmu, že je naučila všechno, co budou k životu potřebovat. Včera už totiž nastoupila do práce "po mateřské", snesla první vejce a odešla si pokecat a pohrabat ven s ostatními slepicemi - dobranovkami. Oba puberťáci nevěřícně zírali, vyčítavě pípali ale radši se drželi v bezpečí v kurníku. Ovšem máma je máma, to je i u lidí stejné a tak mě večer potěšilo, když je oba zase schovala pod křídly, aby je přes noc hřála a chránila. Ráno pak zase vyrazila, stejně jako ostatní mámy do "pracovního procesu".

V půl desáté vylezlo slunce a sněhu vysvětlilo, že dneska teda ještě néé... A modro bylo jako v Alpách. Chvíli.