Jsem z Opavy, která byla nedávno zdevastována ničivou povodní. Jednalo se především o místní část Kateřinky, kde je také velké sídliště. Místy voda dosahovala dvou metrů.

V jedné ZŠ jsem dělal správce hřiště. Loni bylo za účasti primátora slavnostně otevřeno. Stálo 18 milionů. Po vyučování a ve volných dnech ho dalo město k dispozici občanům. Sportovaly tam především děti. Dnes je na něho smutný pohled. Neuvěřitelná síla vody vytrhala tartan a zničila multifunkční hřiště. Mladí místo sportování si opět hrají s mobily.

V této zasažené čtvrti bydlí můj kamarád, s kterým několikrát týdně sportuji. Měl smůlu. Bydlel v přízemí. Veškeré zařízení bytu a věci ve sklepě má na kupě před barákem, připravené na odvoz na skládku. Po nezbytném úklidu se obrátil na pomoc. Dvě neziskové organizace mu poskytly okamžitou finanční výpomoc. Protože je slušný člověk, tak zazvonil vedle u majitele bytů.

„Ahoj, dostal jsem nějaké peníze. Kolik si představuješ, že bych Ti z toho mohl věnovat“?
„Dáš mi polovinu, jinak Tě vyhodím!“ zněla mrazivá odpověď.

On si myslí, že peníze patří jemu. Při své nátuře bych ho asi ihned kopl mezi nohy. Nevím, proč si tento majitel nemovitosti chová jako dobytek a slušného nájemníka si neváží? Pepa řádně platí nájemné, žádné neshody s majitelem ani se sousedy nemá. Znají se dlouho a tykají si. Navíc právě prožívá smutné období. Před měsícem mu umřela žena. Měla šedesát.

Jak na tu sprosťárnu reagoval? Hledá si podnájem. Pryč ze zátopového území, pryč od hulváta. Do shánění bytu jsme se mu zapojili všichni. Jsme jeho kamarádi. Dnes mi přiletěla dobrá zpráva: „Příští neděli se stěhuji. Našel jsem si podnájem.“