Když jsme si ho před čtyřmi lety pořizovali, manžel souhlasil s mým výslovným přáním, že budeme jezdit na mnou vybraná místa po republice, maximálně na tři noci a mimo hlavní prázdninovou sezónu, abychom necestovali v horku a nenaráželi na davy lidí. Má to snad logiku, když můžeme letní vedra přežít v pohodlí domova u bazénu a s veškerým dostupným komfortem, ne?

Jeho přání jet letos bydlíkem k Baltu do Polska nesplňovalo ani jedno z těch mých.

Především mě tato země nikterak nelákala. Ale budiž. Slyšeli jsme o ní v poslední době tolik pozitivních informací, že u mě nakonec trochu zapracovala zvědavost. A taky možnost vzít si s sebou tentokrát počítač a po večerech psát. Můj muž mi dokonce kvůli tomu dal k svátku speciální nabíječku do bydlíku… A krom toho jsem uznala, že hezký hotel, péče a kavárny už byly, takže teď zas na oplátku trochu víc radosti pro mého mužíčka. Bydlík totiž řídí strašně rád…

Dlouhé hodiny za volantem s vysokým rozhledem po monotónní krajině, zato pod koly s prvotřídní dálnicí, všechna čest. Ale za každým rohem nějaký strašák minulosti. Pětačtyřicet let socialismu v tak velké zemi muselo zanechat stopy… Horko v polovině srpna se dalo předpokládat, i když jsme směřovali na sever. Za jízdy fungovala klimatizace, ale každá zastávka a hlavně noci, to už bylo horší.

V kempu v přímořském Kolobrzehu hlava na hlavě, jeden karavan vedle druhého, stan vedle stanu, za plotem oprýskané paneláky. Šňůry mezi stromy, na nich plavky a ručníky, mezi nimi řvoucí děti, štěkající psi, a od každého stanoviště jiná vůně z grilu nebo z ešusu. Společné sprchy i záchody. Ale čistit si zuby vedle cizí kempařky, mluvící rusky, jsem odmítla. Z politických důvodů. A hlavně k čemu je pak mrňavá, ale vlastní koupelnička v bydlíku, ne?

Měla jsem na paměti, že naším hlavním cílem bylo moře. Baltické moře. A to se mi líbilo. Ale že to stejně všechno podstupuju z lásky. Protože tento způsob léta se líbí především manželovi. Bylo to jeho přání a ode mě kompromis. Kempování můj šálek kávy prostě není, natož v přeplněném kempu sedm set kilometrů od domova. A on to přece ví. Tak jsem mu to jen lehce připomněla poté, co mě u snídaně, prostřené na skládacím stolku z Lidlu, opakovaně nabádal k obdivu té krásy vůkol…

Ale asi jsem si to měla i nadále jen myslet a držet kuš.

„Zabal všechno a jedeme domů! Seš hrozná! Pořád máš nějakej problém…Seber se a běž se podívat, jak jsou tady lidi šťastný!“ křičel na mě. A sám byl v tu chvíli tak nešťastný, až mi ho zabylo líto.

Německý pár v karavanu těsně vedle nás sice nerozuměl, ale manželskou hádku neomylně poznal. Tak jsem se šla projít, aby byl klid. Svůj názor jsem však nezměnila. Rozhodně těm lidem jejich štěstí neupírám, dokonce ho chápu, ale sdílet ho přece nemusím. Kemp je pořád kemp a já mám radši krásné prostředí, klid a soukromí. I na cestách bydlíkem. A doposud to tak téměř pokaždé bylo. Copak je to tak těžké pochopit?

Široká stinná promenáda stromořadím a chladivé vlnky Baltu nás opět usmířily. A taky dobré jídlo a fotbal v televizi. A moje večerní chvíle u počítače…

Do dalšího kempu v Sopotech jsme dorazili v dešti. Pršelo celý den. A podle toho to tam vypadalo. Rozježděné cesty, všude bláto, hluboké kaluže a parkovací místa ještě víc nahuštěná vedle sebe. Po dešti značné ochlazení… Hnusný kemp, hnusné počasí, dvě hnusné laciné plachty na zemi, abychom si bláto nezanesli do bydlíku. Ani jsem nevěděla, že je máme… Jedna brčálově zelená, druhá modré káro, každý pes, jiná ves. Jak u cikánů. Nebo možná raději u cirkusu…

Mlčela jsem, ale chtělo se mi plakat. A čím víc mě můj muž přesvědčoval, jak je to tam hezké, tím víc jsem si zoufala, jak propastně rozdílný je náš úhel pohledu.

Druhý den dopoledne jsme zašli na kávu do bistra na pláži. Seděli jsme tam sami. Kousek od nás leželi na plážových lehátkách muž a žena. V prošívaných bundách, zabalení v dece a s kulichem na hlavě. Mám to zdokumentované.

Dlouhá procházka ke slavnému sopotskému molu, krátký výlet pirátskou lodí a posezení v luxusní restauraci rozehnalo mraky nejen z oblohy, ale i z našeho úhlu pohledu. Po dvou dnech opět vysvitlo slunce. Na poslední den a noc jsme se tedy přesunuli do hezčího kempu, ochutnali výborné krevety na česneku, ještě si užili koupání v moři a skvělou večeři na vskutku půvabném pobřeží, abychom se v sobotu vydali na dlouhou cestu zpátky domů. Bohužel už zase v nesnesitelném vedru, zato kvalitní a perfektně značenou dopravní infrastrukturou.

Kdyby nad mojí volbou příjemné stylové restaurace v blízkosti místa přenocování nezvítězila manželova nepřekonatelná chuť na opékané polské klobásky ve sluncem rozžhaveném stánku, byla by ta poslední, sedmá noc v bydlíku možná docela příjemným zakončením naší výpravy za krásami Pobaltí.

Mně už pak stačila jen satisfakce, že s plným bříškem připálených buřtíků to můj muž uznal, a dokonce byl ochoten přislíbit, že do Polska už nemusíme, že to stačilo… Ale proti gustu žádný dišputát.

Tak hezké vztahy v běhu času i po dovolené přeje

HŠ