Kdo to nezažil, nepochopí, prostě sytý hladovému nevěří. Řeč je o přechodu, menopauze, vyberte si, co je libo. Konec světa, skoro se mi chce zvolat. Jo. Není žádným tajemstvím, že tohle období potká každou, tedy pokud se toho dožije. Moje maminka mi vždycky říkala, že jestli budu po ní, tak budu v přechodu coby dup. Sotva jsem se jí stihla v jejích skoro čtyřiceti narodit! Taky mi říkala, že to je jako nic. Prostě žádný problém. No, nejsem po ní.

Letošní zima byla tou konečnou. Dobře se to pamatuje, 25. únor má naše generace zažraný pod kůží, ten Vítězný únor; tedy vítězný… jak pro koho. Nicméně pro mě to bude dobře zapamatovatelné datum. Ano, od toho dne jsem už za zenitem, zkrátka, z reprodukce schopné zralé ženy jsem se stala ženou spějící ku hrobu.

Tak to by mi zas až tak nevadilo, kdyby nenastalo to, co moje maminka nikdy nepoznala. Návaly! Už to slovo je otřesné! To takhle pokojně sedíte a najednou peklo! Jako by na vás někdo pustil letlampu. Jako byste seděli pod rozžhaveným zářičem a přímo do zátylku tisíc stupňů! Fuj! Když mě to postihlo poprvé, vyrazilo mi to nejen pot, ale i dech. Co to je? Konec světa nebo co? Kolem mě se všichni choulili zimou, jen já měla nutkání jít do plavek. Za chvíli to přešlo. Tu noc jsem si jako vždycky v zimě navlíkla ponožky, to víte, v ložnici pouhých sedmnáct stupňů, tak abych nezmrzla. Usnu, spím a najednou peklo! Zase těch tisíc stupňů! Ponožky letěly do kouta, peřina taky, Micinka, co spala na té peřině, vyletěla a přesunula se mi na polštář. Vyčítavě mňoukla a pak se zimomřivě schoulila u mé hořící hlavy. Prokristapána, napadlo mě, že by to byly ty návaly? A taky jo. Od té doby mě to bere několikrát za den a v noci pravidelně mezi druhou a třetí hodinou ranní. Fakt něco. Dřív jsem ve snu lítala, teď hořím.

No, je to sice problém, ale ten se dá řešit, myslela jsem si naivně. Zavolám panu doktorovi, ten mi předepíše pilulky a bude to. Zavolala jsem panu doktorovi, ten mě vyslechl a pravil, že se mám dostavit, abychom to probrali.

Tak jsem se tedy dostavila a dozvěděla se, že to nebude tak jednoduché. Ony ty pilulky mají prý spoustu vedlejších účinků, kam se hrabe antikoncepce. Taky musím na mamograf, bez něj to nepůjde.

Na mamograf se dovolat je malý zázrak. Mně se ten zázrak podařil po týdnu. Sestřička mi sdělila, že nejbližší termín je v červenci. No, kdybych nakrásně měla nějaký ten nádor, tak mi za tu dobu pěkně vyroste. Ovšem, když jsem mezi řečí prohodila, že je to kvůli předepsání léků na potíže s návaly, sestřička zbystřila a řekla, že se uvolnilo místo, a že mám přijít pozítří. Asi taky nějaká postižená chudinka v přechodu.

Na mamografu mi paní doktorka sdělila, že léky na přechod jsou strašně nebezpečné. Taky mi prozradila, že jsou ženy, co páchají kvůli potížím sebevraždu! Tak proto mě objednali hned, abych náhodou do toho července nevyskočila z okna.

Tak jsem se nad sebou zamyslela a rozhodla se zkusit přírodní preparáty. Přece jenom nemám takové potíže, že bych musela skákat z okna! Odebrala jsem se do lékárny a zde mi paní lékárnice předložila desítky zaručených přírodních preparátů, jeden dražší než druhý. Sakra, to mě ten přechod přijde na pěkný prachy! Zakoupila jsem jeden z těch zázračných výrobků a hned do sebe kopla jednu pilulku. Co myslíte? Tisíc stupňů v zátylku hned, co pilulka dopadla do mých útrob…

Od té doby polykám zázračné bylinné pastilky. Na krabičkách je napsáno, že pocházejí z krystalicky čisté přírody, z hor, od ledovců, z pralesů a já nevím odkud ještě, a výsledek? Nic moc. Řekla bych, že na potížích nebohých zralých žen někdo zatraceně dobře vydělává.

Vyděsila mě lakonická odpověď kamarádky Hany, jestli má návaly. Pravila: „Jo, už deset let…“

Tohle jsou vzpomínky staré nějaký ten pátek. A teď vám řeknu, co mě z přechodových potíží zcela vyléčilo. Byla to, nebojím se přiznat, léčba šokem. To se prostě ocitnete s malou bouličkou na krku na ORL a tam, místo aby vás mávnutím ruky poslali domů, že to nic není, nechají přivézt pojízdné křeslo, do žíly vám šoupnou kanylu a šup nejdřív na magnetickou rezonanci a šup hned do postele na kapačky a šup na operaci, a při vytahování stehů vám řeknou, že máte rakovinu, a že vás čeká náročná léčba... tak tohle zaručeně funguje. Když jde o život, nějakej přechod je zcela zapomenutej, to mi teda věřte.

Nebojte se, přežila jsem. Zrovna 21. srpna to bylo třináct let, co jsem si bouličku na krku nahmatala. Taky dost snadno zapamatovatelné datum.

Nepřeju žádné ženě takovou léčbu šokem, ale jedno musím podotknout; všechno je o stavu mysli. Když jste bojovníci a máte pro strach uděláno, když jste víc veselí a radostní, než smutní a naštvaní, je to všechno snažší. Naděje... naděje je to nejcennější a mnohdy to jediné, co máme. Užívejte si radosti života a ono to s námi nějak dopadne.