Přátelé, nelekejte se, vzdyť i smrt k životu náleží. V krátké době kolem mě krouží ta s kosou příliš často. Odcházejí lidé, kteří můj život okořenili, obohatili, za což jim velice děkuji. Odcházejí i ti, kteří se v mém životě jen mihli, přesto zanechali vzpomínku. To pak příjdou na mysl i chmury. Proto verše SMRT.

Ale jinak si prázdniny užívám, děti, vnoučátka mně záhy daly zapomenout. Ráno snídaně "v trávě", samozřejmě příměr, pod slunečníkem, následovala koupačka, rychlý oběd a hurá na kola. Jestě teď po 14 dnech se z toho vzpamatovávám, ale RÁDA. Prázdniny s vnoučaty miluji, duševně omládnu, naučím se novým slovům, která pro domluvení s mláděží jsou nutná. Rozhýbu mysl i tělo a ještě nějaký čas z toho žiju. Vážím si čas strávený s nimi, vím, brzy vyletí z hnízda tak, jako vlaštovky, budou se vracet, ale už jenom na chvilku. A je to správně, musí jít svou cestou a my rodiče, prarodiče nenápadnou radou jim můžeme korigovat směr. Mám dušičku, obavy, aby vybraly ten správný, ale i pády formují osobnost a k životu neodmyslitelně patří. Polovina prázdnin, velké loučení, srpen přede mnou, září, podzim, bílá zima, člověk pomalu zapomíná, kdy se probudil prvního ledna do nového rána. Je to fofr přátelé, tož, držme si kloubouky jedeme z kopce.

Krásné léto Vám přeje Vaše Aďka

SMRT
Smrt, ač nechceme,
okolo kosou mává,
smlouvá, vyjednává.
Za každou hodinu,
vteřinu ubírá sílu,
prosím, divej se dál,
až do vesmíru.
Hvězdy jsou blíž,
než se nám zdá.
Chci ti říct, chci uvěřit,
že tvůj život se nezmění,
až odejdu ti.
Přitul se, pohlaď mě,
poslouhej noc, tmu.
Dívej se se mnou
na hvězdy, daleko,
až do vesmíru.

Aďka, pátek 26. července 2024     

MOJE MÍSTA
Mezi nebem a zemí
mám svoje místo,
zahradu, stín pod
košatou korunou.

Mezi nebem a zemí
skrytá před světem,
čekám na vaše kroky
smích, čekám na
vaše návraty.

Mezi nebem a zemí
roste můj strom,
v zimě bez listí,
v létě s rudou korunou.

Mezi nebem a zemí,
je místo, kde naslouchám
větru, dešti a také
zde vzpomínám.

Věnuji Markétce.
Aďka, neděle 14. července 2024