No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.