Mám ráda jaro nastupující pomalu s občasným vytrvalým deštěm, kdy se bublavě plní potoky a potůčky, v tůních se odráží vysoké nebe a zem se začíná pozvolna zahřívat a není vysušená.

Tak by to mělo být. Ale nebylo. Z horkých dnů jsme se vrátili skokem do zimy, na horách napadl sníh a rozkvetlou přírodu sevřel do své smrtící náruče noční mráz. A ten napáchal škody na ovocných stromech, vinohradech, kytkách, k nebi se zvedají žalující větve ořešáků, na nichž visí jako černé fáborky spálené květy a listy. Za celý svůj život jsem nezažila tak spálené stromy mrazem. Vinaři, sadaři a zahrádkáři sčítají škody.

Příroda je však mocná a dokáže zregenerovat. A tak nenaříkejme a pojďme se těšit z maličkostí, z malých zázraků, které nás na našich cestách jarem mohou potkat na každém kroku.

Máme na dvoře starou lípu, která má hodně popraskanou kůru, denně kolem ní projdu několikrát. Všimla jsem si, že tam létá šoupálek (neřeknu vám, jestli krátkoprstý a nebo dlouhoprstý, takový ornitolog nejsem) a vždy se mi rychle někam ztratil. Bleskurychle se protáhl do praskliny v kůře a mně bylo jasné, že právě v té prasklině šoupálci zahnízdili. Jedno ráno jsem měla hodně velké štěstí, viděla jsem tři malinké šoupálky, jak zrovna vylézali z hnízda. První dva lezli po lípě nahoru do koruny a ten třetí se mě lekl a rovnou frnk. Doufám, že bude v pořádku a neztratí se ve světě.

Na řece Bělé, k mé radosti, žijí skorci vodní. Létají nízko nad hladinou, usednou na špičku kamene a neustále se natřásají. Potápějí se v ledové vodě a hledají potravu. Hnízdo si postavili, přímo ho přilepili, nad betonové koryto, kde prudce vytéká voda z malé vodní elektrárny. Rodiče se mohou přetrhnout ve shánění potravy pro své potomstvo. Jedno ráno vidím, že kousek od hnízda nad čeřící se vodou se choulí malý skorec. Připadá mi, že ho ta voda poněkud děsí a že ho stříkající kapky studí. I když vím, že voda je jeho životní prostředí. 

Na naší řece nepotkávám žádné vzácné vodní ptáky, i ty volavky popelavé se někdy v únoru od nás odstěhovaly. Mám vždy radost z morčáků velkých, kteří si řeku oblíbili a když je dobré světlo, fotím tak trochu z nouze i „obyčejné“ kachny divoké. Kačeři ve svatebním šatu jsou stejně krásní jako kterýkoliv jiní vzácnější ptáci. Teď mi však dělají radost mámy kachny se svou drobotinou. Jedna jich má asi osm a u té druhé jsem napočítala dvanáct, ale kachňátka jsou jako živé stříbro, těžko je spočítat. Poprvé jsem je viděla koncem dubna a po deseti dnech už jsou větší a hlavně samostatnější. Rozptyl od mámy mají docela velký a ta plave křížem krážem a volá a volá.

Ale nechodím jen kolem řeky, mé cesty za jarními zážitky vedou i lesem. V tyto dny by se měla rodit srnčata a lišky už by měly mít také mladé. Ale zatím jsem na ně nenarazila.

A tak si všímám stromů, vykácené holiny se pomalu zalesňují a příroda si vehementně pomáhá náletovým porostem. Nedá se tím projít, snad se dočkám toho, že z té neprostupné houštiny bude jednou zase krásný les.

V lese si všímám i starých odumřelých stromů, které jako zázrakem unikly motorovým pilám. I ty odumřelé stromy mají v přírodě své nezastupitelné místo, nejenže rozkládající hmota je dobrá pro růst semenáčků, takové mrtvé dřevo, mrtvý strom je také zásobárnou pro ptáky, často si zde hledá potravu žluna, strakapoud a nebo datel. Rostou na něm také různé houby a jiné organismy.

Zajímavý článek na toto téma naleznete zde:

https://arnika.org/stromy/nase-temata/co-umi-strom/stare-stromy-a-mrtve-drevo

Jaká by to byla fotoreportáž bez fotogalerie. Připravila jsem pro vás fotky z mých toulek přírodou mého domova.

Vaše Elena