Pětadvacetileté rozesmáté děvče bylo sice potěšeno jeho láskou, která však zdaleka nebyla tak opětovaná. Ale bavil jí, sršel vtipem, byl inteligentní a vzdělaný.

Troufnu si říct, že jsme nikdy ani jedna z nás nepotkala tak vzdělaného, inteligentního muže, s rozhledem, jako našeho tátu. Jen tady na íčku se mu podobá pan profesor Dostal. Bohužel i s tou jeho nadřazeností. To neútočím na pana profesora, to vám chci jenom přiblížit tátu.

 
Mamka ve svých 42 letech, r. 1969

V jednatřiceti letech však mamka zjistila, že je s tátou těhotná, což oba vyvedlo z míry. Stárnoucí bohém o sobě prohlašoval později po mnoho let, že se zachoval jako kavalír, když si mámu vzal. A za pár měsíců se narodila dokonce dvojčata: dvě holky - Ingrid a Michaela. S tím nikdo nepočítal. Inu, člověk míní, osud mění.

Vztah směřoval k rozchodu, v našich třech letech dospěl táta po rozumové stránce k rozhodnutí, že nejlepší východisko pro něj bude rozvod. Po rozumové stránce souhlasil, z citové stránky se z rozchodu s mámou nikdy nedostal a do smrti se s tím nesmířil.

Máma nás dala k babičce a dědečkovi do Plzně, jezdila za námi každý víkend. V den našich 6. narozenin dědeček zemřel. My dědečka milovaly, plakaly jsme tak, že jsme nebyly k utišení. Michalka prohlašovala, že ho pokropíme živou vodou a bude zase s námi.

S dědečkem krmíme sýkorky v Riegrových sadech

S dědečkem v náruči

Bohužel Člověk míní, osud mění.

Tak babička odešla do Prahy s námi, první třídu už jsme navštěvovaly v Praze. Po skončení 1. třídy přijela pro nás teta z Londýna a ještě s tátou jsme odletěly ke strýčkovi a tetě. Připadaly jsme si u nich jak v pohádce. Všude plno jídla, ovoce, strýček s námi chodil bruslit, zaplatili nám trenéra, aby jedna jezdila se strýčkem, druhá s Michaelem (říkaly jsme mu Majkl). Strýček nás učil plavat, jezdily jsme s ním k moři. Poznaly hory zmrzlin. Ukázali nám celý Londýn, navštívily jsme Windsor Castle. Byly jsme jak ve snu. Jen táta byl pořád zlostný a nadával a špinil mámu. Já jsem byla maminčin mazánek a celou svou sedmiletou dětskou dušičkou jsem jí bránila a zastávala se jí, za což jsem později zaplatila. O tom se ještě zmíním. Příští rok se Anglie opakovala, ale už jen na měsíc. Při rozloučení si táta vzal Michalku stranou a řekl jí, že se pro ní v jejích 11. letech vrátí a pojedou do Londýna.

Přijel, vzal jí s sebou, a tak Michalka strávila u tety a strýčka půl roku. Jelikož měla radši strýčka, byl veselý, hodný a přátelský, k tátovi bylo velmi obtížné přilnout, vrátil táta Michalku zpátky k mámě. (Sám po letech prohlásil: „Kdyby ses“ nestrejčánkovala“, tak jsi tam mohla zůstat“.). Byla hrdá, nedokázala mu přiznat, jak hluboce jí ranil. Když se za tátou zavřely dveře, Michalka plakala tak srdceryvně a mezi vzlyky šeptala: „Já se nechtěla vrátit“. Člověk míní, osud mění.

Po letech mně mamka přiznala, že podepsala tátovi, že si nás může vzít na 3 roky obě. A v dospělosti mně táta přiznal, že za to, že jsem se zastávala mámy, tak mě do Anglie nevzal. Teta se mnou měla plány, že jsem talentovaná na tvůrčí práce, že budu studovat střední školu  v Anglii a vysokou na Sorbonně. Že budu návrhářkou módy. Člověk míní, osud mění.

Určitě bych bývala měla mnohem pestřejší život, poznala bych svět, byla bych mnohem vzdělanější. Jestli bych byla šťastnější, to nemohu posoudit. Jen bych chtěla na závěr zdůraznit, jak těžké je vést válku dvou dospělých přes své děti a příměří nenastolit až do smrti.