Nejen to, náš dům byl plný lékařů. Nejvíc tam bylo pediatrů, což mi, vzhledem k věku, vyhovovalo. Pak jeden chirurg, jeden ORL doktor, co byl zároveň ředitelem nemocnice, a jeden psychiatr, ale ten za moc nestál, jeho držela stranická legitimace. Když jsem coby dítko onemocněla, poslal mě tatínek k sousedům pediatrům, a bylo to.

Čas oponou trhnul a všechno je jinak. Přeskočím pár desítek let, v nichž jsem byla celkem zdravá, pokud nepočítám dva porody, červenku (tu, co ji mají jen prasata, řezníci a já) a epizodu s rakovinou.

Pokud se dožijete vyššího věku, nese to s sebou spoustu úskalí. Neduhy. Dřív jste si po doktorovi ani nevzdechli, ale to se s přibývajícím věkem mění, to vám zaručuju. Když si k tomu připočteme covidové období temna, dostat se k doktorovi je prostě složité, často ordinují po telefonu.

Koncem února mě chytly záda. To pro mě není žádná novinka, dokonce jsem byla dvakrát v lázních, jednou s krční, podruhé s bederní páteří. Tentokrát to byla bederka. V předklonu jsem se dobelhala k mobilu a jala se volat své neurologické paní doktorce. Po desátém pokusu mi to sestra zvedla. Vysvětlila jsem situaci a požádala o prověřené prášky, protože jsem nebyla schopná se k paní doktorce dopravit osobně. Sestra si vše zapsala a přislíbila zaslání receptu. Nebudu to prodlužovat. Recept nedorazil. Zkoušela jsem se denně po dobu dvou týdnů znovu dovolat. Marně. Záda se mi trochu zlepšila, i rozhodla jsem se za paní doktorkou vypravit osobně, přestože má na svých stránkách napsáno, že objednat návštěvu lze jen telefonicky. Sestra byla v rozpacích, když jsem jí připomněla nezaslaný recept a nezvedání telefonu. Pak slíbila, že mi recept určitě pošlou a já se objednala na návštěvu, nejbližší termín v polovině června…

Prášky dorazily a výrazně mi pomohly. Záda jsou relativně v cajku. Abych neusnula na vavřínech, začala mě znenadání bolet šestka vlevo dole, co na ní mám tři roky korunku. A to fest. Moje paní doktorka v důchodu, doktorka, co má ordinaci po ní, začne ordinovat až někdy koncem května.

Situace se stala neúnosnou. I zasedla jsem k počítači a začala lovit zubaře. Nejdřív písemně, pak telefonicky a pak jsem se vydala do terénu. Celý den jsem obcházela zubní ordinace, abych pokaždé uslyšela – nepřijímáme, případně přijímáme, ale nejbližší termín je v červnu. Taky jsem se u jednoho pana doktora dozvěděla, že má sice plno, ale když mu napíšu mail, zařadí mě do pořadníku a cca za dva roky se mě ujme. Asi až někdo umře…    

Ze zoufalství jsem zavolala zubařce, co má ordinaci vedle mé bývalé zubařky. Byla sice velmi účastná, ale zcela zavalená pacienty. Poradila mi, abych zkusila pohotovost Vysočany, prý jsou šikovní.

Zkusila jsem. A tam mě objednali na druhý den ráno. Je to sice soukromá klinika, nemá smlouvy s pojišťovnami, ale já byla zoufalá. Kdo zažil akutní bolest zubu, tak pochopí.

Kliniku mám kousek. Ani nevíte, jak jsem se těšila! Já se totiž doktorů, zubaře nevyjímajíc, nebojím, protože mi vždycky pomůžou.

S paní doktorkou jsme koukaly na rentgenový snímek. I já jsem viděla, v čem je problém. Pod zubem se uhnízdila cysta, co tam musela být dost dlouho. Mrcha. Paní doktorka nabídla dvě řešení – vytrhnout zub, nebo rozříznout dáseň, vydlabat cystu, vložit dren a doufat, že to pomůže. Vybrala jsem si druhou možnost. Kdybych tušila, že je to cesta do pekel, rovnou bych zvolila vytrhnout. Co vám budu povídat, za pár dnů jsem seděla znovu v křesle a zub šel do… věčných zubních lovišť. Paní doktorka zjistila, že moje šestka nemá dva kořeny, což je obvyklé, ale tři (!), a ten třetí nebyl vyčištěný. To se to tam té cystě pěkně žilo! Jen nechápu, že mě to začalo bolet až po třech letech.

Abych se zbavila bolesti, platila jsem jak mourovatá a ani nemrkla. Paní doktorka mi na snímku našla ještě jeden skrytý kaz, co není pouhým okem vidět, a ještě jednu šestku, co potřebuje vylepšit. Jelikož je to paní doktorka sympatická, šikovná a mladá, tudíž do důchodu daleko, domluvily jsme se, že se stane mou paní zubní doktorkou.

Stala jsem se klientkou zcela soukromé kliniky, ale jiná možnost prostě není. Jsou tam dobří, hned všechno řeší, ale platíte… moje zdravotní pojištění je v tomto případě zbytečné.

Letos holt k moři nepojedu. Třeba příští léto s vědomím, že mám zuby v cajku, a že mě nic na dovolené nezaskočí, aspoň co se zubů týká.

Mrzí mě, že jsem své děti nevedla k tomu, aby se staly lékaři. Dcera zubařka, syn neurolog, to by bylo terno! A kdybych byla prozíravá, mohla jsem si pořídit ještě třetí dítko. A to by byl právník. Ten se taky šikne.