Ač jsem plánovala na jaře cestu na hory, vážný úraz nám překazil plány. Při venčení Robina jsem ho chtěla uchránit před volně puštěným psem, zatímco já ho měla na vodítku a spadla jsem. Neskutečná bolest naznačovala, že je to vážné. Robin byl najednou bez paničky, naštěstí se ho ujala kolemjdoucí paní, která byla tak hodná, že Robina dovedla domů a tam se ho ujala sousedka Vlasta, jinak by skončil dočasně v útulku, což by pro něj byl šok.

V nemocnici mě ošetřili a večer jsem musela na zákrok pod narkózou, kde mi zlomeninu rovnali. Bohužel se po týdnu ukázalo, že rovnání nepomohlo, že musím znovu pod narkózu na operaci, že mi budou dávat šrouby. Byl to šok, ale protože ruka bolela, bylo mi jasné, že se operaci nevyhnu. Ale co s Robinem? Aby nemusel do psího hotelu, ujala se ho Vlasta, zůstal v domácím prostředí, na které je zvyklý a Vlasta ho venčila. Měla jsem obavy, jak to spolu zvládnou, Robin vždy na Vlastu štěká, když mu přinese občas masíčko, ale přitom ji má rád. Prostě je uštěkaný, o tom ví své i kamarádka Boženka, když k nám přijde. I ji má rád. On prostě nejdříve musí dát najevo, "kdo je doma pánem", rošťák ušatej. Ale nakonec bylo skvělé, že to Vlasta s Robinem zvládla a dokonce byl i u ní doma. Jakoby pochopil, že může být rád, že je o něj postaráno a že je mu s Vlastou dobře. Mě se tak ulevilo neskutečně, nevím, jak bych Robinovi z nemocnice zajišťovala ve svém stavu psí hotel... Když mě pustili z nemocnice, první kontrola po sundání sádry s RTG naštěstí dopadla dobře, ač mě vyděsila poznámka v nálezu - "bez uvolnění matice", to jako, že se šrouby mohou uvolnit a já bych musela znovu na operaci už po třetí pod narkózu...?

Poděkování patří i herečce z divadla paní Regině Razovové, která mě odvezla na kontroly na polikliniku, stejně tak kamarádce Božence. Dobří lidé ještě existují, ač se našli i 2 lidé, co nejen že nepomohli, ale ještě měli nepěkné poznámky, byť nebyli v mé situaci. Takže už nejsou mezi mými "přáteli" na Facebooku, lidé co se "vrtají" druhým do života nemístnými poznámkami, aniž by pomohli, ty si do svého života pouštět nebudu. 

Nyní každou hodinu 10min. cvičím s rukou, ale je stále nateklá. Po operaci mi lékařka sdělila, že šrouby v ruce zůstanou, vyndaly by se jen kdyby byly problémy. Neumím si představit jít znovu na operaci, že by se musely šrouby vyndat. Už takto je to pro mne těžké, když je člověk sám. V prvních dnech mi hodně pomohla ortéza, hlavně venku při venčení Robina. Teď už ji nenosím, ale obavy zůstaly. Zatím Robina nezvednu a tudíž strach před volně puštěnými psy je velký. Za týden se chci pokusit ho s ortézou zvednout alespoň do vany, abych ho mohla po zimě vykoupat. Také ho čeká stříhání a očkování, ale tam mi snad s jeho zvednutím pomohou.

Nedávno jsem si troufla s obavami jít prvně s Robinem do lesa, obávala jsem se setkání bachyně s mláďaty... Ale příroda nám už moc chyběla a šli jsme. U rybníka jsem se dala do řeči s dvěma dámami, jedna z nich byla lékařka, ta mi sdělila, že otok mohu mít i rok. To mě moc neuklidnilo musím říci. Také jsme si vyšli ke kostelu, byť jsme tam i zpět museli pěšky, protože dokud Robina nezvednu do náruče, nemohu ani jezdit tramvají ap.

A tak doufám a věřím, že za týden snad při koupání Robina už zvednu s ortézou, což by znamenalo naději, že zas budeme moci jezdit na výlety, hlavně do hor, ale třeba i jen autobusem pod hrad Hněvín a nahoru už dojdeme pěšky. Na jaře už dovolenou, či víkendový pobyt na horách nestihneme, ale kdoví, třeba v září ano. Vždyť Robin už není nejmladší, v prosinci mu bylo 14let a já mu chci dopřát ještě hodně zážitků a nám oběma mnoho radostných společných chvil.

Ve druhé polovině května mě čeká další kontrola s RTG na traumatologii. Musím věřit, že byť třeba pomalu, se ruka bude už jen lepšit.

Také bych ještě chtěla navštívit divadlo do června, bude i divadelní léto na hradě Hněvín, tam nevím zda se dostanu, poslední představení mě totiž zklamalo, protože pršelo a bylo po půlce zrušeno... Ostatně léta se spíše obávám, vedra nemám vůbec ráda - to pak vstáváme s Robinem hodně brzy a chodíme už ráno do lesa do stínu.

Tak se "Íčkaři" opatrujte, ať nedopadnete jako já. A užívejte každého dne. :-)

Více za těch pár našich společných chvil hovoří fotografie. Nyní zatím méně cestujeme, proto tolik nefotím, ale potěšila mě má fotografie v dubnu na točícím se karuselu na Íčku "Pod hradem Hněvín".

Eva & Robin