Velikonoce 2024. V sobotu dopoledne jedeme do Třeboně pro čerstvé rohlíky na nádivku. V obchodě přihodíme další tři položky a vedle přeplněných vozíků si připadáme jako chudí příbuzní. Podíváme se na sebe a konstatujeme, že je třeba zasáhnout. Pro sebe, nikoliv pro okolí. 

Místo návratu domů jsme se rozhodli vyjet si na neplánovaný výlet. Někdy je lepší nad momentálním nápadem příliš nerozjímat a hned se vrhnout do realizace. Na rakouské hranice to máme cobykamenemdohodil, což představuje asi 42 kilometrů. Bez jediného eura v kapse jsme se vydali do Gmündu, městečka bezprostředně navazující na naše České Velenice. Před několika lety jsme se s centrem města seznámili, ale silný déšť nás odtud vypudil. A to jsme se chtěli projít přírodním parkem Blockheide. Nyní jsme tušili, že nám to vyjde. 

Cestou nás míjejí auta s českou poznávacící značkou v obou směrech. Našinci do Gmündu jezdí nakupovat, protože ceny jsou zde nižší než v českých předražených obchodech. Naše soukromé stravovací zvyklosti doznaly změn s tím, jak stárneme. Hromady jídla, které jsme byli schopni pozřít, jsou v propadlišti dějin, a protože jarní svátky trávíme jen v naší dvojčlenné domácnosti, vystačíme si s málem. Proto obchodní zónu vynecháme.

Zaparkovali jsme nedaleko Stadtplatz a obešli toto malé náměstíčko již jako známé místo. Velikonoce připomínala bříza ozdobená malovanými vajíčky, několik stánků s nabídkou převážně potravinářského zboží a květiny se zajíčky v oknech domů. V bankomatu jsme si vyzvedli eura, co kdybychom je potřebovali. Zaregistrovali jsme šipku oznamující cestu k veřejnému výtahu z horní části města k parkovišti  a k čerpací stanici u říčky Braunaubach. Šikovné, člověk se nemusí šplhat do kopce a z kopce a obcházet shluk budov.

                                          Bříza s vajíčky a úzká ulička

Už když jsme od hranic městem projížděli, sledovala jsem lidi, budovy i ulice. Všude čisto, typické pro Rakušany. Nápisy jen v němčině. Lidé nespěchali, při řeči se na sebe usmívali, pokud na budově visela vlajka, tak jen rakouská. Klid a pohoda doslova sálaly z každého, koho jsme po výstupu z auta potkali. Ženy různého věku si nesly tašky různé velikosti. Nikde batůžek, fenomén to současného městského trendu českého ženského pokolení. Ze zvědavosti jsme se vmísili mezi nakupující do několika obchodů, koupili si pečivo a poslouchali. Němčina, němčina a zase němčina. Bez jakéhokoliv přízvuku. Prodavači i prodavačky bez známky rozhořčení nad mojí těžkopádnou řečí se usmívali, trpělivě se snažili zjistit, co vlastně požadujeme, až zasáhl manžel se svojí výbornou angličtinou. Nikde jsme si nepřipadali jako obtížný hmyz. S trouchou smutku v duši při pomyšlení na návrat do českých luhů a hájů jsme se vydali k cíli dnešního krátkého výletu. V mysli na mě vyskočila slova - národní hrdost -  následovaná myšlenkou, kde se po cestě českou historií vytratila. 

Blockheide je přírodní park s vřesovišti a skalními útvary. Lákadlem jsou zejména obří žulové balvany, viklany a rozhledna. Park se nachází v části Gmünd-Eibensteinu, odkud se návštěvník z bezplatného parkoviště po asi 400 metrech pěšky dostane  ke vstupu do parku. U cesty jsme zpozorovali tři břízy věnované na důkaz přátelství, o čemž hovoří nedaleká cedulka.

                                                            Tři břízy s věnováním

Míjíme petrklíče kvetoucí volně na okraji cesty, ale hlavně na zahrádkách soukromých domů. Příroda se teprve problouzela, a tak žluté trsy prvosenky jarní byly příjemným barevným příslibem budoucích rozkvetlých luk. 

                                               Nejen petrklíče, ale i drobné ozdoby u cest

Závěr měsíce března předznamenal 30 metrů vysokou rozhlednu zavřenou. Dle záznamů je z ní krásný výhled na Waldviertel, region na severozápadě Dolních Rakous. Tak jsme se alespoň obdivovali balvanům v jejím bezprostředním okolí a plápolající rakouské vlajce na jejím vrcholu. Ke cti provozovatelů bylo otevřeno občerstvení v nedaleké chatě, což využily hlavně rodiny s dětmi. Ty obsadily i nedaleké průlezky s herními prvky na malém hřišti.

Přírodní park Blockheide zcela určitě nadchne každého, kdo sem zavítá. Nejen množstvím laviček pro znavené poutníky a množstvím bizarních žulových seskupení, ale také díky tichým lesům, loukám, rybníčkům a zajímavým zákoutím. Z informačních tabulí, které lemují tématické turistické trasy, se dozvídáme, že se setkáme nejen s jehličnatými lesy tolik připomínající severskou přírodu, ale také dojdeme k 15. poledníku nebo k bývalému rezervoáru vody. 

                                              Rozhledna a balvany v jejím sousedství

Sezóna zde začne v květnu. Zájemci si mohou prohlédnout různé výstavy nebo využít prováděné prohlídky v délce až tří hodin. Já mám ráda pohled do kraje z ochozu různých věží, věžiček, rozhleden, na zpřístupnění schodů k vrcholu zdejší věže si však musím měsíc počkat. Blesková neplánovaná návštěva mě inspirovala k bližšímu seznámení s touto zajímavou lokalitou. Jako kdyby ji příroda vytvořila pro lidskou představivost k využití hlavně k pohybu. Zejména pro děti je zde doslova ráj pro prolézání kamennými úžinami, šplhání na vrchol obrovitých balvanů nebo jen na prohánění se po průlezkách. 

                                                                        Rybníček s ostrůvky

Celou dobu našeho krátkého pobytu ve zdejším kraji nás většina kolemjdoucích zdravila charakteristickým Grüß Gott, tedy Bůh žehnej. Ačkoliv jsme oba nevěřící, loučili jsme se nejen s úsměvem, ale také tímto pozdravením zašmodrchaným na  [kriskot]! Místo obligátního německého Auf Wiedersehen! Ať tak, či onak, v každém případě - Na shledanou, Blockheide, nejsem tady naposledy!