Závěr loňského roku byl pro mne náročný, i když pěkný a příjemný. A letošní začátek roku pokračoval v duchu klidu, zábavy i čekání.

Domluvila jsem se s Danielou Řeřichovou na návštěvě Prahy a Stavovského divadla. I když jsem s Danielou strávila tři úžasné dny už před dvěma lety, věděla jsem, že si tyto dny opět užijeme. A opravdu užily. Procházky po Praze byly nádherné a nachodily jsme spoustu kilometrů. Procházky na Vyšehrad a okolí, Petřínskou rozhlednu, Bludiště, kde jsme hodně nasmály.

Cestu na Petřín jsem si užila. Těšila jsem se na projížďku lanovkou, ale měla jsem smůlu. Lanovka byla mimo provoz, a tak mě Daniela protáhla krásnou procházkou „po svých“. Na Petřínské rozhledně jsem měla dvě možnosti, jelikož jsem chtěla vidět Prahu z rozhledny (byla jsem na ni asi v 6 letech). Rozhodla jsem se nepoužít výtah, ale schody, i když jsem věděla, že mě čeká 299 schodů nahoru a stejný počet dolů. Další spousta schodů mě čekala ještě při další procházce Prahou.

Podívala jsem se na dům, kde se natáčel film „Jak utopit doktora Mráčka“. Prošly jsme domem a koukla jsem na Vltavu a těšila jsem se, že uvidím vodníka. Štěstí jsem neměla, vždyť ten je jen v pohádkách. Zato návštěva Stavovského divadla byla úžasná.

Daniela pro mě připravila vyhlídkovou plavbu parníkem po Vltavě a i večery doma jsme si užily povídáním a vzpomínkami. Závěr výletu byl úžasný. Byla jsem ráda, že jsem se opět setkala s některými ičkaři v restauraci Slávia. Přišel i Honza Raška a jako jediný muž si mohl připadat jako trn mezi růžemi. Komu se poštěstí mít takový „harém“! Na oplátku setkání jsem všem vytvořila kytičku z balónku. Sice nevoněly, ale zato déle vydrží. Jen Honza dostal medvídka a bylo vidět, že se mu líbí.

Všem moc děkuji a přiznám se, že jsem si to užila jako dodatečný dárek k mým narozeninám.