Ono to rčení je trochu jinak, ale to vůbec nevadí, protože když venku svítí slunce, zůstat doma by muselo být jen za trest. A tak sbalíme, co je potřeba pro nás a pejska a vyrážíme, kam jinam než na Miladu.

Cesta je v pohodě, jen mi trochu chybí zelené stromy podél silnice. Ale nemůžeme mít všechno, hlavně, že venku nefouká a ta žlutá koule na nebi krásně hřeje. Tentokrát jsme zvolili cestu od obce Roudníky, je to sice z kopce, ale to nás nemůže rozhodit. Co nás dost udiví, jsou rozryté louky, jako kdyby tu řádili bagristé. Od jednoho kolemjdoucího se dovídáme, že to mají na svědomí divoká prasata. Když to před sebou vidíte, tak jich musely být desítky, ne-li stovky. Ani jsem to radši nefotila.

Stejný nápad jako my mělo víc lidí, někteří zvolili sport jako je běh, jízda na kole a dokonce pán na mašině, kterou v leže poháněl rukama. Říká se tomu handbiker, evidentně objížděl celé jezero. Potkali jsme také pejskaře s moc hezkými mazlíčky. To bych nebyla já, abych si je alespoň nepohladila a nevyfotila. Bohužel, moc ptáků jsme tentokrát neviděli, jen dvě labutě a dva v letu. U těch jsem nezjistila druh. To jsou jen takové malé skvrny na duši, na krásu kolem to vůbec nemělo vliv. Nemám v poslední době zrovna dobré období a Milada a příroda kolem je pro mě vždycky balzám, který ty skvrny na duši smaže.

Zvu vás na fotoprocházku přírodou, kterou neruší hluk aut a lidí. Návštěvníci, kteří sem zavítají, jsou vstřícní a pohodoví. Přeji vám klid, štěstí a překonání všech trápení, ono v podstatě o nic nejde, nikdo a nic nestojí za to, abychom se kvůli tomu trápili. A toho pána na handbikeru jsme při odchodu opět viděli projet. Přeji krásné prožití Velikonoc, i když ty zrovna mými oblíbenými svátky nejsou.