Probudila jsem se z narkozy a zjistila, že ještě žiju. Srdce i s novou chlopní tlouklo, i když dost nepravidelně. Napadlo mě, že už je to čvrtá umělá věc v mém těle. Nevím, co by se dalo ještě vyměnit. Pak jsem začala přemýšlet o tom, že asi zatím nepoužiji to oblečení, které jsem si připravila do rakve, ani ty dopisy na rozloučenou, které jsem napsala rodině. Až přijdu domů, musím to zlikvidovat.

Ležím tedy klidně, ono to ani jinak nejde, protože jsem připoutaná několika hadičkami. Ležím klidně, až do té doby, než začalo asi působit blbnutí, které prý někdy způsobí narkoza. Prý je to docela běžné. Že jsem připojená hadičkami, se mi přestalo líbit. Nemohla jsem se hýbat a to mi bylo velmi nepříjemné. Začala jsem vyvádět. Chtěla jsem vytrhnout všechny hadičky, které mě omezovaly a odejít domů. Prostě jsem se snažila z té postele dostat. Nešlo to. Přišel zdravotník, ale já jsem se s ním prala. Musel si na mne lehnout a zabraňovat mi v pohybu. Prosil, abych nevyváděla, že se zabiju a přivedu do nepříjemností i jeho. Hrozil, že mne bude nuset připoutat. To jsem nechtěla, a tak jsem se na chvíli uklidnila.

Sotva zdravotník odešel, začala jsem bláznit znovu. Ráno jsem se dozvěděla, že chudák zřízenec na mně ležel a bojoval se mnou celou noc a že jsem nenechala ani ostatní pacientky spát. Asi mi dal nějakou injekci, protože když jsem ráno procitla a začala všechno chápat a ostatní pacientky mi vyprávěly, jak jsem toho hodného zdravotníka trápila, styděla jsem se. Chtěla jsem se mu omluvit a také jsem si vzpomněla, že byl velmi hezký. Už se ale neukázal do konce mého pobytu. Možná, že dal výpověď.

Další pobyt už zkrátím a popisovat ho nebudu. Nic příjemného to nebylo, ale moje srdce bylo statečné a ustálo i moje řádění.

Jídlo bylo opravdu hrozné a možná, že ani pes by to nežral. Přestala jsem skoro úplně jíst a z rodiny nebyl nikdo, kdo by mi něco k jídlu přinesl. Ostatní pacientky dostávaly od rodin příděly a tak přežívaly. Ještě, že jsem šla brzy domů, protože bych umřela ne na srdce, ale hlady. Jediný užitek z toho hladovění byl ten, že jsem zhubla, což asi srdci prospělo. 

Srdce mi ale stále bušilo nepravidelně a bylo to docela nepříjemné. Doktor mě tedy poslal na jeho nabití. Spočívá to v tom, že vás opět uspí, ale jenom krátce, srdce dostane nějakou elektrickou ránu, naskočí a začne bít normálně.

Tak mi tedy moje srdce statečné opět dobře slouží a já jsem šťastná, že tu s vámi ještě mohu být. O mé operaci už jsem částečně psala, ale o mém boji ještě ne. Tak to dodávám.