Mám v knihovně pár starších knížek na památku po někom. Teď jsem si znovu přečetla Smrt chodí po horách, knížku napsanou Vladimírem Mináčem. Knih o válce je mnoho, všechny podávají svědectví o nás, o lidech a všechny varují.

Román je z období 2. sv. války, z doby Slovenského národního povstání. Partyzánský oddíl je rozprášen, i když jako poslední držel v tom místě linii fronty, byl prozrazen zrádcem v německé uniformě. Ten prozradil i úkryt raněného Petra.

Zde začíná první dějová linie - příběh zatčených a vězněných spolu s postřeleným Petrem Lotárem, který byl zajat německým komandem. S rodinou, jež ho na samotě skrývala, s rodiči a dalšími lidmi byl poslán do koncentračního tábora. Jak kruté zacházení je čeká. 

Vedle toho se odvíjí příběh jeho bratra Jana Lotára, který se se zbytkem oddílu probil do hor. Bojují s Němci, kterých všude přibývá, s hladem, zimou, vyčerpáním a sami se sebou, aby to nevzdali.

Z této knížky zaznívá jedno silné sdělení – láska k životu a touha přežít všechny posilovala. Lidé, žijte šťastně svůj život a važte si ho, mír byl těžce vykoupen. Již nikdy nechtějte válku.

Už je rozdělili.

- Sbohem, šeptají lidé z pravé strany.

- Sbohem, odpovídají jim lidé na levé.

- Sbohem synku, šeptá starý Lotár. Poprvé vidí Petr v jeho očích slzy. Vystupují z vrásek kolem očí, ztrácejí se v hustém, bílém strnisku.

- Sbohem, otče, zašeptá Petr.

- Sbohem.

- Sbohem.

Šepot, jako dopadání hrud na rakev.

To se loučí lidé s lidmi.

To se loučí živí se živými.

To se loučí živí se životem.