Jste normální? Tak by asi zněla vaše otázka na moje konstatování. Možná ne, jak se to vezme...

Tak za prvé - svezla jsem se sanitkou, potřetí v životě, ty první dvě cesty byly do porodnice. Všechno perfektně klapalo - co se organizace týká - a bylo o mne taky perfektně postaráno, nebylo nač si stěžovat. Nemusela jsem se starat já, a to na tom bylo to příjemné. Vždyť já to tam měla málem jako dovolenou! O zábavu jsem měla též postaráno, mé "spolutrpitelky" byly fajn.

Okamžitě jsem se začlenila do party. Pomáhala jsem těm starším a bylo veselo. Když pak jednu z mých parťaček odveleli do jiného pokoje, musela jsem slíbit, že se budeme stýkat na chodbě při jídle. Místo ní mi byla přidělena dívčina mladá, jejímž obvyklým domovem bylo hlavní nádraží. Nejdřív mi zatrnulo, ale spoléhala jsem na zdravotníky. Čeho jsem si všimla nejdřív bylo to, že si schovávala rohlíky ze snídaně, měla jich už slušnou sbírku. Došlo mi, že asi mívala hlad. A tak jsem jí přidávala ze svých rohlíků. Když jsem vyslechla potom něco o její rodině a životě, nedivila jsem se. Bohužel, člověk si nemůže vybrat, kam se a komu narodí. Starší kolegyně dostávala na noc dechovou masku a mladší se durdila, že dělá hluk. Takže jsem ji musela usměrnit a ona pak staré paní začala dokonce sama pomáhat.

Nakonec neškodí poznat různé lidi, aby si člověk pak vážil toho, co má on sám. A tak jsem to taky brala. Když jsme se loučily, mladá skoro plakala. Pustili ji dřív, nevím proč, asi potřebovali lůžko volné. Nechtělo se jí, byla tím zaskočena a ráda by zůstala. Dala jsem jí své dvě stovky, co jsem tam měla na minerálky a musela mi slíbit, že to nebude na alkohol a že se bude hlásit na sociálce, aby jí dali ubytování a zajistili nějakou práci. Snad poslechla, kdoví... občas si na ni vzpomenu.