Vlastně patřila ke skupince pěti koček, co tu lidé rozmnožili a nikdo se nestaral o koťata ani o dospělé kočky. Koťata jsem dala do útulku, zaplatila očkování a dospělé jsem dala na kastraci, aby se dál nemnožily. Byly to polodivoké kočky žijící ve stodole, která patřila obci a kočky pobývaly i ve volných zahradách. Začaly jsme jim pravidelně denně nosit jídlo ke stodole.

Jednou nám volala paní. Tady je kočka a tahá za sebou zadní nohy. To ji budeme muset odčervit, odvětila sestra. Ale ne, ona nemůže na nohy. To je jedna z koček, co krmíte.

Vzala jsem přenosku a vyrazily jsme. Kočku někdo srazil autem a ujel. Nemohla se hýbat. Následoval odvoz k veterináři. Rentgen. Když ji sestra Ingrid držela při rentgenu, Micka se po ní ohnala a kousla sestru do ruky. Sestře ruka natekla, následujících deset dní musela chodit na převaz a vyčištění.

„Ona má naraženou míchu:“ pronesl veterinář při pohledu na výsledky rentgenu. „Ale je happy:“ dodal následovně. Dáme jí šanci, pokračoval. Chtělo by to nechat ji doma. Dáme ji do klece, aby ji naši psi a kočky neublížili, odvětila jsem. A do klece záchůdek, přemýšlím nahlas. To je vyloučený. Tam nevleze. Tady máte pleny, ty dejte pod ní. 

A tak se Micka ocitla u nás. V kleci. Prskala na mě, když jsem jí do klece dávala jídlo a vodu. A ležela bez hnutí. Po týdnu se prvně zvedla na všechny čtyři. A hned upadla na bok. Po dalším týdnu se sunula předníma nohama a  začala se šourat k záchůdku v kleci a přehodila zadní nohy do záchůdku. Fajn. Začíná chápat, co po ní chceme. Vstávala, padala, vstávala. Znova a znova. Týdny a týdny. Když se začala po kleci pomalu procházet, otevřely jsme dvířka, aby se prošla po pokoji. Večer, když jsme si četly, vycházela a sedla si za kamna. Jakmile jsme se ovšem pohnuly, hned běžela co nejrychleji do klece. Později čím dál víc zůstávala v pokoji mimo klec a přidružila se k našim kočkám. Ty měla od první chvíle ráda. Vždy na ně reagovala, když kolem klece proběhly, sunula se po předních k nim, jak jen to šlo. Později se vyškrábala na sloupek, na postel, kde zůstávala celé odpoledne. A takto u nás doma strávila dva roky.

Když už chodila a snažila se běhat, tak jsem jednou otevřela dveře, aby šla do zahrady. První den se vrátila, druhý den ráno zmizela. Čekaly jsme, že přijde na jídlo, ale Micka nikde. První týden, druhý, třetí. Po Micce ani vidu ani slechu. Ani u stodoly, kde jsem pořád dávala jídlo ostatním kočkám, se neukázala.

Po čtvrtém týdnu se objevila. U stodoly před vraty. Zahlédly jsme ji z dálky a ihned k ní zamířily. Zhubla, ale byly jsme rády, že je v pořádku. Ovšem její reakce nám vyrazila dech. Micka začala před námi přímo prchat. To byla teda facka pro nás! A to se opakovalo celé dny a týdny. Vyhýbala se nám, jak moru, něco takového jsme vůbec nečekaly.

Je to už druhý rok, co zůstala venku. Dnes se nám sice už nevyhýbá, přijde na jídlo ke stodole, asi tak na metr od nás a čeká, až se vzdálíme. Když odcházíme, někdy zavtipkujeme. No, no, tak se jdi v klidu najíst, my už jdeme. A podotknu napůl žertem, no, ale nevděk světem vládne.